Článek
Roky po skončení nejhoršího konfliktu v dějinách lidstva byla těla japonských vojáků padlých na Marianách a dalších ostrovech v Pacifiku repatriována do vlasti k důstojnému pohřbu. Japonské úřady však narazily na velmi znepokojivý vzorec. Ukázalo se totiž, že přibližně každá druhá kostra postrádala lebku. Vyšetřování postupně naznačilo, že hlavy byly uřezávány americkými vojáky a uchovávány jako válečné trofeje.
Lovci lebek
Když američtí vojáci po boji narazili na tělo padlého japonského vojáka, hlava se velmi často řezala jako první. Následně ji vyvařili, aby zůstala pouze čistá lebka, s níž pak nakládali podle vlastní fantazie. Některé kusy byly posílány domů jako bizarní dary rodinám a přátelům, jiné se objevovaly jako improvizované směrovky na cestách, v polních táborech nebo byly připevňovány na obrněnou techniku. Zatímco kovbojové si na auta dávali býčí rohy, někteří mariňáci zdobili své tanky lebkami Japonců.
Symbolem této praxe se stala fotografie publikovaná v časopise LIFE v květnu roku 1944. Zachycovala lidskou lebku položenou na stole a doprovázel ji šokující popisek o dvacetileté dělnici Natalie Nickersonové z Arizony, která obdržela lebku japonského vojáka podepsanou svým přítelem, sloužícím jako důstojník u námořnictva. Text citoval nápis na kosti a autor zdůrazňoval, že ozbrojené síly takové chování oficiálně odsuzují. Zároveň ale nepopíral, že jde o rozšířený jev.
Fotografie z časopisu Life. Mladá žena dostala dárek od přítele.
Odebírání trofejních lebek bylo do značné míry důsledkem hluboce zakořeněné rasové nenávisti vůči Japoncům, která byla běžná napříč americkou společností. Média je často označovala hanlivými výrazy a vykreslovala jako méněcenné a nelidské bytosti. Po útoku na Pearl Harbor se tyto nálady ještě vyhrotily. V očích mnoha Američanů se Japonci proměnili v zosobnění zla, proti němuž bylo možné ospravedlnit téměř cokoli.
Tato atmosféra se přenesla i na bojiště. Vojáci, kteří nepřítele nevnímali jako plnohodnotnou lidskou bytost, byli schopni jeho tělo zohavit a odnášet si jednotlivé části jako suvenýry. Nejčastější trofejí byla lebka, považovaná za nejcennější a dostatečně šokující úlovek. Nezůstávalo však jen u ní. Braly se také zuby nebo kosti z rukou, které byly upravovány na šperky či otvíráky na dopisy.
Stará fotografie dvou mariňáků, kteří vaří hlavu zabitého Japonce
Ve svých pamětech Se starou gardou na Peleliu a Okinawěpopisuje autor Eugene Sledge situaci, kdy američtí vojáci násilně získávali zlaté zuby japonských pěšáků. Líčení této epizody patří k nejotřesnějším pasážím knihy a dokládá, jak daleko mohla brutalita v extrémních podmínkách zajít.
Mariňák rozříznul zraněnému japonskému pěšákovi tvář od ucha k uchu, těžkou vojenskou botou sešlápnul dolní čelist a velkým nožem mu vylamoval zlaté zuby. Těžce raněný nebožák kopal nohama a nůž se svezl po zubu. Americký mariňák jenom zaklel a pokračoval ve strašné operaci dál. Až velící důstojník ukončil tohle hrůzné divadlo výstřelem z pistole.
Uši na opasku
Vedle kostěných suvenýrů se v archivech objevují také zmínky o uších. Ty byly menší, snadno přenosné a někdy odebírané v situacích, kdy nebyl čas na manipulaci s celou hlavou. Mezi vojáky kolovaly jako osobní památky na boj nebo jako předměty určené k výměně. Dobové záznamy i vzpomínky veteránů naznačují, že někteří mariňáci je nosili v kapsách nebo zavěšené na opasku, aniž by to v jednotkách vzbuzovalo větší pozornost. Podle jejich tehdejší logiky šlo o odpověď na brutalitu, s níž se v Pacifiku setkávali, a podobné projevy nebyly výjimkou.
Náborová kancelář „ozdobena“ lidskou lebou
Rozšířenost této praxe byla natolik velká, že americká armáda ji musela oficiálně zakázat a označit za porušení mezinárodních úmluv o zacházení s mrtvými. Zákaz však zůstal z velké části pouze na papíře a odebírání trofejí pokračovalo po celou válku. Skandál zasáhl i nejvyšší politické kruhy, když kongresman Francis E. Walter daroval prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi otvírák na dopisy vyrobený z pažní kosti japonského vojáka. Po vlně mezinárodního pobouření Roosevelt nařídil, aby byla kost vrácena a důstojně pohřbena.
Po válce se Spojené státy ocitly pod tlakem Japonska i vlastních historiků a veteránských organizací. Začaly dlouhé a často bolestné snahy o navracení ostatků, které pokračovaly ještě desítky let po skončení bojů. Některé lebky byly nalezeny v soukromých sbírkách, jiné ve vojenských táborech či skladech. Každý takový návrat byl tichým přiznáním, že i vítězná mocnost nese odpovědnost za hrůzy války.
Zdroje:
Kniha Se starou gardou na Peleliu a Okinawě ISBN: 978-80-242-2922-5
https://en.wikipedia.org/wiki/American_mutilation_of_Japanese_war_dead
https://allthatsinteresting.com/japanese-trophy-skulls
