Článek
Jejich velitelka Marija Bočkarjovová, které ale nikdo neřekne jinak než Jaška, se snaží udržet morálku a své spolubojovnice neustále povzbuzuje. Všechny dívky prošly tvrdým výcvikem a na boj jsou připraveny lépe než mnozí mužští protějšci. Jenže Rusko se rozpadá a bez podpory armády frontu udržet nelze. Mužům už se bojovat nechce.
Rusko na prahu změn
Píše se rok 1917 a právě proběhla takzvaná únorová revoluce. Ruská říše teď bojuje vlastně na dvou frontách. Na jedné straně vojáci čelí útoku německých a rakousko-uherských jednotek, na té druhé zase nespokojeným a ozbrojeným dělníkům. Car Mikuláš chtě nechtě musí odstoupit a předat moc do rukou takzvané prozatímní vlády. To ale lidem nestačí a po celém Rusku vznikají revoluční orgány, sověty.
Sověty samozřejmě proniknou i do armádních kruhů a postupně narušují morálku. Ruská vojska šla od porážky k porážce už před revolucí a teď se situace ještě zhoršuje. Armádní velení na nižších stupních se rozpadá a generalita si s tím neumí poradit. Podle mínění samotného cara nastal ideální čas nasadit do boje jednotku složenou čistě z dívek a žen, které půjdou vojákům příkladem.
Dívky v zákopech i kanárci za frontou
Účast žen ve válce nebyla ničím výjimečným. Celá řada odvážných dívek odešla na frontu sloužit v polních lazaretech nebo u zpravodajských služeb. Celé tisíce jich zase do úmoru pracovaly v továrnách na munici, protože jejich partneři odešli bojovat. Mnohým z nich vlivem neustálého kontaktu s chemickými látkami doslova zežloutla kůže a brzy se jim začalo říkat „Kanárci“. Zdravotní následky si nesly ještě mnoho let po válce.
Některé publikace dokonce uvádějí, že se ženy převlékaly za muže a pod falešnou identitou nastoupily do výcviku pravidelných jednotek. Náborářům mnohokrát proklouzli i kluci, kterým bylo sotva patnáct nebo šestnáct let, je tedy dost pravděpodobné, že se to podařilo i některým dívkám v přestrojení. Odvaha něžnému pohlaví rozhodně nechyběla.
V carském Rusku nebyla situace jiná. I v samoděržaví chtěly ženy bojovat a vzhledem k tomu, jak se vyvíjela válečná situace, byla jejich podpora stále více žádoucí. Pomalu, ale jistě se začala rodit myšlenka, že sestavit čistě ženský prapor by mohlo alespoň částečně stabilizovat nelichotivou situaci ruské armády.
Příslušnice Ženského praporu smrti se svou velitelkou Marijou Bočkarjovovou (vpravo)
Odvážná Jaška
S nápadem dost pravděpodobně přišla Marie Leontějevna Bočkarjovová. Chudá „děvuška“ neměla v životě na růžích ustláno. Od deseti let pracovala, aby měla na živobytí, a už v patnácti letech se poprvé provdala. Manžel byl ale surovec, který ji neustále bil a dovedl ji málem k sebevraždě. Ani druhé manželství nefungovalo a začátek války tak byl pro Marii Bočkarjovovou vlastně vysvobozením. Okamžitě se přihlásila v náborové kanceláři.
Mužské osazenstvo se jí ale doslova vysmálo a na její protesty důstojníci reagovali jen dalším posměškem. Ať si prý takhle trhlá ženská poprosí samotného cara. Jenže světe, div se, Marie se opravdu obrátila na samotného „baťušku“ Mikuláše II. a ten její žádost schválil. Důstojníkům sklaplo a v Rusku se zrodila národní hrdinka. Její přezdívka Jaška prý vznikla právě v téhle době.
Na jaře roku 1915 nastoupila k 28. pluku a ihned se zapojila do krvavých bojů. Při jednom velmi silném německém útoku odtáhla několik zraněných vojáků do bezpečí i za cenu vlastních zranění. Při dalším přepadu pak schytala střepinu z dělostřeleckého granátu do zad. I když celá řada informací byla značně zveličena, popularita ruské amazonky rostla raketovým tempem.
Situace se dramaticky změnila po únorové revoluci roku 1917. Ruská armáda byla vyčerpaná, morálka vojáků se hroutila a dezertace dosahovaly alarmujících rozměrů. A Jaška znovu nabídla svou pomoc.
Železná velitelka
Bočkarjovová získala podporu předsedy Státní dumy Michaila Rodzjanka i premiéra Alexandra Kerenského a začala v Petrohradě organizovat první ženskou bojovou jednotku.
Do nově vznikajícího praporu se hlásily stovky dobrovolnic ze všech vrstev společnosti. Vedle selských dívek přicházely studentky, úřednice i příslušnice šlechtických rodů. Zájemkyně musely projít zdravotní prohlídkou a zavázat se k naprosté poslušnosti.
Výcvik byl mimořádně tvrdý. Nové rekrutky dostaly standardní vojenskou výstroj, opakovací pušky Mosin-Nagant a podstupovaly každodenní cvičení od časného rána až do večera. Učily se zacházet se zbraněmi, vrhat granáty, používat ochranné prostředky proti bojovým plynům a zvládat boj zblízka. Bočkarjovová odmítala jakékoli úlevy a vyžadovala stejnou disciplínu jako od mužů.
„Zvykejte si. Myslíte si, že na frontě to bude jiné? Jste vojáci, ne ženy,“ opakovala svým svěřenkyním.
Z více než dvou tisíc dobrovolnic dokončilo náročný výcvik pouhých tři sta. Tři stovky žen v praporu smrti.
Křest ohněm
Ženy složily slavnostní přísahu v petrohradské katedrále. Tisíce obyvatel jim provolávaly slávu a celá událost se proměnila v demonstraci na podporu žen ve válce.
Nadšení veřejnosti však rychle narazilo na realitu frontového života. Když jednotka dorazila do Běloruska, setkávala se často s nepřátelstvím vlastních spolubojovníků. Někteří vojáci ženy uráželi, zesměšňovali a dokonce se snažili proniknout do jejich kasáren.
Ráno 9. července 1917 přišel očekávaný rozkaz k útoku. Situace však znovu odhalila hlubokou krizi ruské armády. Mnohé jednotky odmítly postupovat a některé oddíly dokonce začaly o rozkazech hlasovat.
Ženský prapor přesto vyrazil…
Jaška vedla svůj oddíl přes území nikoho proti německým zákopům. Pod silnou palbou dokázaly ženy obsadit první dvě nepřátelské linie, ukořistily kulomety a zajaly několik německých vojáků včetně důstojníků. Jejich odhodlání nakonec strhlo část mužských jednotek.
Úspěch však netrval dlouho. Ofenziva se zhroutila, protože někteří vojáci místo dalšího postupu začali v obsazených německých zákopech popíjet nalezený alkohol.
Prapor smrti utrpěl citelné ztráty. Dvě ženy padly a dalších šestatřicet bylo zraněno.
Obránkyně Zimního paláce
Nejslavnější se však stala účast 1. petrohradského ženského praporu při obraně Zimního paláce během bolševické revoluce v listopadu 1917. Ženy byly původně přesvědčeny, že odjíždějí na rumunskou frontu, místo toho však dostaly za úkol bránit sídlo prozatímní vlády. Ruská říše se rozpadala a na kdysi slavné sídlo ruských vládců útočili „rudí“.
Když bolševici zahájili útok, většina mužských obránců uprchla. Zůstalo jen něco málo přes sto žen, které držely přidělené pozice. Dobytí paláce ale zabránit nemohly a po zajetí opět čelily urážkám i ponižování. Vyšetřování později zdokumentovalo i několik případů sexuálního násilí a smrt nejméně jedné příslušnice jednotky.
Krátce nato byl prapor rozpuštěn.
Jaška byla uvězněna a opakovaně odmítala zapojit se do revoluce. Na svobodu se tak dostala až díky pomoci pracovníků amerického konzulátu. Několik měsíců strávila v USA a když se vrátila do Evropy, pozval ji na osobní audienci britský panovník.
Chtěl prý osobně poznat ruskou Johanku z Arku…
Zdroje:
https://helenrappaport.com/russia/lenin-stalin-revolution/mariya-bochkareva-womens-death-battalion/
https://www.stoplusjednicka.cz/marija-leontjevna-bockarjovova-kdo-byla-ruska-johanka-z-arku
https://en.wikipedia.org/wiki/Women%27s_Battalion
