Ohnivé peklo: největší plamenomet na světě ničil německé linie

Moderní plamenomety sloužily v obou světových válkách. Nechvalně proslulým se stal napalm během války ve Vietnamu, ale z bojiště nezmizel ani v novodobých konfliktech. Jedno však zůstává stejné a nezměnilo se ani po sto letech od prvního nasazení: německý plamenomet byl zbraní hrůzy. Bolestivá smrt vyvolávala u vojáků nenávist k těm, kdo ohnivé peklo rozpoutali – a vojáci vyzbrojení plamenometem byli první na mušce. A když už náhodou padli spojencům do zajetí, bývali často zastřeleni bez řádného soudu. Přesto i dohodová generalita podporovala vývoj vlastních vrhačů ohně, protože pro boj s ukrytým nepřítelem byly zkrátka nepřekonatelné. Otázkou zůstávalo, jak ochránit vlastní vojáky s plamenometem. Řešení přinesl v průběhu války jistý William Livens.

Génius plamenů, který ničil zákopy na dálku

William Howard Livens, voják a vynálezce, se narodil 28. března roku 1889. Jeho otec Frederick Howard Livens pracoval jako šéfinženýr ve společnosti Ruston and Hornsby, a rodině tak rozhodně nescházely finanční prostředky. Není divu, že mladého Williama rodiče poslali na internátní školu Oundle School, aby se mu dostalo řádného vzdělání a mohl kráčet ve šlépějích svého otce. A William skutečně velice brzy projevil stejné inženýrské nadání, které se pak naplno projevilo po vypuknutí války.

V srpnu 1914, po absolvování důstojnického kurzu, požádal Livens o přidělení k jednotce královských ženistů (Royal Engineers) a 30. září byl přijat k motocyklové jednotce v hodnosti podporučíka. Tou dobou byla tato jednotka dislokována v přístavu Chatham v hrabství Kent na jihovýchodě Anglie. Iniciativní a technicky nadaný William se okamžitě chopil příležitosti a kasárna v Chathamu proměnil ve svou osobní výzkumnou laboratoř. Polnosti v okolí nedaleké pevnosti pak hodlal využít jako testovací střelnici pro své nové objevy. Traduje se, že jeho velký zájem o konstrukci přelomové zbraně pramenil z nenávisti vůči Německu kvůli potopení parníku Lusitania, na jehož palubě zemřelo 1100 cestujících. Jiné prameny však hovoří o jeho touze pomstít se za plynový útok během druhé bitvy u Yper. Dnes už nelze jednoduše potvrdit či vyvrátit ani jednu variantu. Jisté ovšem je, že právě na jaře 1915 Livens své výzkumné práce zaměřil na možnosti využití plynů a hořlavin pro boje v zákopové válce. Na konci léta 1915 opustil své laboratoře v Chathamu a zamířil k nově zbudované speciální jednotce ženistů, kteří měli za úkol podobné zbraně testovat. Plynové útoky v tomto roce byly velice primitivní a zcela závislé na povětrnostních podmínkách. Tlakové nádoby s plynem se prostě jen odvezly na frontu, když se vítr stočil směrem k nepřátelské linii, otevřeli vojáci kohouty a doufali, že se vítr neotočí. Třeba první britský pokus s touto taktikou přinesl nepříjemnou porážku v bitvě u Loosu. Livens rychle navrhl jednoduché řešení za použití pryžových hadic, které by vedly plyn zemí nikoho na správná místa. Tím si získal důvěru velení a brzy se stal členem speciální jednotky „Z“.

Příběh jednotky Z

Nová a utajovaná jednotka s Livensem v čele dostala za úkol vytvořit zbraň podobnou německým plamenometům, ale pokud možno s větším dosahem. Premiéru si vynález zavedený do výzbroje jako Livensův velký plamenomet (Livens Large Gallery Flame Projectors) odbyl 1. července 1916 během bitvy na řece Sommě. Obrovský plamenometný kolos měl téměř sedmnáct metrů na délku a vážil 2,5 tuny. Zbraň se skládala z celé řady nádob obsahujících hořlavinu na bázi oleje a soustavy trubek, jimiž se olej dopravil k trysce v přední části. Stlačeným plynem poháněný píst skrze trysku prudce vytlačil zápalnou směs směrem k zákopům nepřítele, a to až na vzdálenost devadesát metrů. Naplněné nádoby měly zásobu zhruba na tři „výstřely“, každý o délce trvání celých deset vteřin. Účinek se dostavil skoro okamžitě, deset sekund ohnivého pekla, které tryskalo na mnoho metrů, donutilo padesát německých vojáků k bezpodmínečné kapitulaci už během první salvy.

Úvodní dny bitvy ale také ukázaly stinné stránky celého projektu. Obrovský kolos bylo nutné dopravit na požadovanou vzdálenost před linii německých zákopů. Už měsíce před bitvou zahájily tunelovací roty ženijního vojska výkopové práce s cílem připravit dostatečně hluboké a široké přibližovací zákopy, které umožnily nepozorovaný přesun vlastních jednotek a rychlý přechod do útoku. Mimo jiné sloužily také jako základna pro obří Livensovy plamenomety. Celkově se podařilo připravit celé čtyři kusy tohoto monstra, které byly z důvodu utajení namontovány v předních zákopech až několik hodin před útokem. Ani tak se však nepodařilo je ochránit všechny a přesná německá dělostřelecká palba dva z nich téměř okamžitě vyřadila z provozu. Zbylé dva plamenomety ale prokazatelně pomohly dohodovému útoku, o čemž svědčí i nejmenší ztráty britské pěchoty v sektoru, kde obří vynález jednotky „Z“ vypálil všechny tři smrtonosné dávky. Jeden z největších plamenometů vojenské historie byl použit ještě v roce 1917 během bojů v Belgii, ale těžkopádnost a náročnost celého řešení byla nakonec shledána jako zásadní a od dalšího použití dohodové velení upustilo. V roce 2010 byla zorganizována „záchranná akce“, při níž byl jeden ze zasypaných plamenometů na Sommě vykopán a částečně restaurován. Na základě nalezených částí byl za vydatné pomoci královských ženistů zhotoven funkční model v plné velikosti, který demonstroval účinnost této obří zbraně.

Obří Molotovův koktejl

Během bojů na Sommě narazili členové roty „Z“ na dobře zakopané německé jednotky, které držely pozice i přes velmi silnou dělostřeleckou palbu. Kreativní velitel Livens (společně se svým kolegou Harrym Strangem) navrhl použít sudy s olejem jako jakési obří Molotovovy koktejly, které Němce v zákopech doslova upálí zaživa. Dvě „plechovky“ hořlavého oleje o objemu 23 litrů vržené na německé pozice měly drtivý účinek a nasměrovaly vojenského vynálezce k dalším objevům.

Livens postupně přešel od pokusů se statickým plamenometem k testům odpalovacího zařízení, které by dokázalo vystřelit kovovou nádobku s hořlavinou na velkou vzdálenost. Vzorem se mu staly prosté minomety. V podstatě navrhl jednoduché odpalovací zařízení v podobě ocelové roury se základnou, která se zakopávala do země pod úhlem zhruba 45°. Rozbuška na dně dokázala vystřelit kovovou nádobu, ve které bylo 14 litrů hořlavého oleje společně s kousky bavlny. Po dopadu se nádoba roztrhla a roznětka celou směs zažehla. Do rukou britských vojáků se tak dostal jakýsi primitivní dalekonosný plamenomet, kterému se říkalo Livensův vrhač (Livens Projector). Během bitvy na Sommě ale ještě nebyl projekt zcela dokončen. Především dostřel se pohyboval na hranici 180 metrů, a vojáci tak při zakopávání vrhačů museli nejprve zničit nepřátelská kulometná hnízda nebo pracovat v zemi nikoho pod rouškou tmy. Livense si však oblíbil sir Hubert de la Poer Gough, britský generál, který dokázal zajistit dostatek prostředků k dalšímu vývoji. Slibný projekt tak pokračoval dál a brzy se objevila zdokonalená verze vrhače s dostřelem 320 metrů, a nakonec i elektricky odpalovaný model, který dokázal vystřelit zmenšené nádoby na vzdálenost 1200 metrů (občas je možné se setkat i s údajem 1500 metrů). Ale to už je jiný příběh.

Zdroj:

kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6