Článek
Sága Planeta opic přežila pět dekád, pětici propadů, několik restartů i technologické revoluce, které úplně změnily filmový svět. A mezitím si vybudovala své vlastní postapokalyptické univerzum, tak silné a rozpoznatelné, že obstálo i ve chvílích, kdy celá značka sotva dýchala.
Planeta opic (1968)
Startovní výstřel celé filmové ságy zazněl už v roce 1968. Trojice astronautů se probouzí z hluboké hibernace a po riskantním manévru se jim podaří přistát na neznámé planetě, kterou ovládají inteligentní opice. Lidé tu představují jen divokou, podřadnou rasu lovenou jako zvěř. Už to samo by stačilo na pořádný trhák, ale chytré a mrazivé sci-fi graduje až k naprosto ikonickému závěru, kdy si hlavní hrdina uvědomí, že neztroskotal na jiné planetě, nýbrž zpátky na Zemi.
Od snímku z konce šedesátých let nelze čekat propracované digitální efekty ani vizuální exhibice. Z dnešního pohledu působí film jednoduchým, občas až naivním dojmem. Lidé jsou lidé, opice jsou lidé v maskách. Přesto i v naší hyper-digitalizované době jeho kouzlo funguje. Díky skvělému hereckému výkonu Charltona Hestona a výborně vystavěné atmosféře se bezesporu jedná o kultovní postapokalyptické sci-fi. První výstřel je jednoduše zásah do černého.
Šimpanz doktor Galen
Do nitra Planety opic (1970)
Pokračování s názvem Do nitra Planety opic dorazilo do kin v roce 1970 se snahou vytěžit z úspěchu prvního dílu co nejvíc. Druhý film je temnější, sevřenější a občas působí téměř klaustrofobicky. Hlavně ve chvílích, kdy se příběh přenese do podzemních ruin. Fanatický kult lidských mutantů uctívajících atomovou bombu posune celou mytologii znepokojivým směrem. Přestože maskérna stále spoléhá na jednoduché masky a kamera nepotřebuje speciální efekty, film udržuje atmosféru apokalyptické planety. Na druhou stranu kritika nový snímek nešetřila a pro českého diváka je druhý díl často posledním, protože v porovnání s předchůdcem padá do šedého průměru.
Útěk z planety opic (1971)
Útěk z planety opic obrací celou sérii naruby a posílá Cornelia a Ziru, dvě opičí celebrity, do naší doby. Třetí díl díky cestování v čase sahá po satiričtějším tónu a nechybí mu nápaditost ani snaha o filozofické zamyšlení. Lidé tu zkoumají mluvící opice se stejnými předsudky, jaké v předchozích filmech projevovaly opice vůči lidem. Režie příběh uzavírá opět depresivně, stejně jako oba předcházející díly. Jenže celek už trochu skřípe. Logika dostává na frak a postapokalyptická atmosféra se vytrácí. Kdo skřípal zuby u druhého dílu, ten třetí patrně nepřekousne vůbec.
Dobytí planety opic (1972)
Dobytí planety opic se pokouší vrátit sérii zpět k temnějšímu tónu, ale výsledek působí spíše jako televizní epizoda, která dostala omylem celovečerní stopáž. Film se snaží být alegorií útlaku a diktatury, ale kvůli nízkému rozpočtu i uspěchanému scénáři to celé připomíná úplně přiblblou divadelní hru. Kvalita, která už u třetího dílu ztrácela půdu pod nohama, tady letí ještě níž. Emocionální momenty nefungují, logika si znovu vzala volno a film působí jen jako povinný most k finále.
Bitva o planetu opic (1973)
Závěrečný díl pentalogie měl sérii epicky uzavřít. Místo toho nabízí televizně působící mix levných triků a dialogů, které znějí, jako by je psal unavený scenárista v pátek večer před termínem. Vizuálně nejchudší a dějově nejslabší část celé série se snaží působit smířlivě a filozoficky, ale ve výsledku je jen neskutečně nudná. Namísto velkého finále dostaneme dohasínající oheň, který už nikdo nechce rozdmychávat. Pokud měla stará pentalogie končit s grácií, tenhle díl tomu rozhodně nepomohl.
Planeta opic (2001)
Remake Tima Burtona měl být velkolepým restartem legendy, ale výsledkem je matoucí podívaná, která působí, jako by si ji režisér v polovině natáčení narychlo rozmyslel. Technicky je film na míle před vším, co série do té doby nabízela, a opičí masky jsou natolik propracované, že vedle latexových hlav z roku 1973 vypadají jako evoluční skok. Aby také ne, když oba snímky dělí bezmála tři dekády. Jenže vysoká produkční hodnota nedokáže zamaskovat zmatený scénář ani finále, které vyvolá spíš úsměv než úžas. Není to film, který by obnovil slávu značky, ale zároveň to není ani největší pád. Je to spíš zvláštní a rozpačitý mezikrok, který naznačuje, že série ještě úplně nevymřela.
Zrození Planety opic (2011)
Na další díl se čekalo dlouhých jedenáct let. Po Burtonově rozpačitém pokusu už málokdo věřil, že se Planeta opic ještě jednou skutečně zvedne. O to překvapivější je, jak silný návrat Zrození Planety opic představuje. Největším triumfem filmu je Andy Serkis jako Caesar. I když se na plátně neobjevuje v klasické podobě, jeho pohyb, mimika a citlivé herectví dělají z Caesara jednu z nejživějších digitálních postav, které kdy Hollywood viděl. Serkis dokáže jediným pohledem vyjádřit více emocí než polovina tehdejší hollywoodské produkce za celý snímek.
Šimpanz Caesar jako vůdce nové opičí éry
Celý film doprovází hudba Michaela Giacchina, která nehučí do diváka násilně. Pracuje s gradací a v okamžiku Caesarova „No“ doslova zamrazí.
Zrození Planety opic se nesnaží přepisovat ikonický originál. Tvůrci správně pochopili, že musí začít úplně od nuly. Výsledek je komorní, dojemné a inteligentní dílo, které po letech přešlapování vrací tenhle fenomén na vrchol. Podle mnohých kritiků jde dokonce o nejlepší díl celého univerza.
Pořekadlo, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, platí v tomto příběhu přímo ukázkově. Mladý vědec Will Rodman (James Franco) vyvíjí lék proti Alzheimerově nemoci, kterou trpí i jeho otec (John Lithgow). Slibný výzkum se ovšem zadrhává kvůli nežádoucím vedlejším účinkům, které vykazují pokusní živočichové po aplikaci léčebné látky. Zklamaný vědec opouští výzkum, odchází pečovat o otce a jako bonus si tajně odnáší šimpanzí mládě, jehož rodiče zemřeli při Willových pokusech. U šimpanze Caesara se postupně začne projevovat vysoká inteligence a Will zjistí, že za to zřejmě může působení jeho léku. Začne mu ho tajně podávat a tím nechtěně otevře bránu k lidské zkáze. Čím dál inteligentnější zvíře se po čase ocitne v přírodní rezervaci, kde začne v čele ostatních opic pomaloučku připravovat vzpouru proti těm, kdo zabili jeho rodiče a jeho zavřeli do tohoto „fešáckého kriminálu“. Tedy proti lidem.
Úsvit Planety opic (2014)
Pokračování na sebe nechalo čekat tři roky, ale tahle pauza tvůrcům evidentně prospěla. Úsvit Planety opic je temnější, sevřenější a vizuálně sebevědomý postapokalyptický příběh. Andy Serkis znovu dokazuje, že digitální herectví není technologický výstřelek, ale plnohodnotná disciplína. Jeho Caesar už není nevinné experimentální zvíře, ale vůdce, který zápasí s morálkou, odpovědností a tíhou moci. Každý jeho vnitřní konflikt je na opičí tváři dokonale čitelný.
Weta Digital posunula laťku ještě výš než v prvním díle. Michael Giacchino přidává soundtrack, který je naléhavější a přesně takový, jaký film o rodící se mezidruhové válce potřebuje. Úsvit Planety opic nepůsobí jako druhý díl z povinnosti. Na rozdíl od nastavované kaše v původní pentalogii posouvá děj kupředu přesně tím směrem, který si fanoušci přáli.
Oficiální trailer:
Válka o planetu opic (2017)
Na závěrečný díl nové trilogie se čekalo s velkým napětím. Zatímco první dva filmy stavěly základy a rozdmýchávaly konflikt, Válka o planetu opic se pouští do vážného a pomalu hořícího dramatu. Andy Serkis tu předvádí vrchol své „neviditelné“ kariéry. Jeho Caesar je unavený a tíhou zodpovědnosti raněný vůdce. Doufám, že se nikoho nedotknu, když budu tvrdit, že opičí herectví má místy až shakespearovskou tragiku.
Válka o planetu opic není klasické akční finále. Je to spíš melancholický epilog jedné civilizace a bolestivé probuzení té druhé.
Království Planety opic (2024)
Po ukončení Caesarovy trilogie se čekalo, jestli má tahle značka ještě kam růst. Království Planety opic naštěstí ukazuje, že svět, který Caesar zanechal, může fungovat i bez něj. Děj se posouvá o několik generací dál a sleduje novou opičí i lidskou společnost, která už dávno žije podle vlastních pravidel. Ruiny civilizace zarostlé vegetací, monumentální opičí pevnosti a široké planiny působí neuvěřitelně dokonale. Tohle se divákům v kinech muselo líbit.
Hlavní opičí protagonista Noa je úplně jiný než Caesar. Je mladší, zvědavější, trochu zbrklý. Právě díky tomu dodává filmu energii nového začátku. Lidská postava Mae přináší do příběhu prvek, který jasně naznačuje, že budoucí konflikt bude ještě zajímavější. Zkrátka, tvůrci jasně naznačují divákům: nebojte se, ještě nekončíme.
Království Planety opic není revoluce jako předtím Zrození. V mých očích ale otevírá nové dveře. Nejen milovníci sci-fi se mají na to těšit.
Co dodat? Snad jen: „Ape not kill ape.“
Zdroje:
https://www.rottentomatoes.com/m/1016397-planet_of_the_apes
https://en.wikipedia.org/wiki/Planet_of_the_Apes
https://www.csfd.cz/film/309054-usvit-planety-opic/prehled/
https://www.nytimes.com/2017/07/12/movies/war-for-the-planet-of-the-apes-review.html
