Článek
Emu hnědý, druhý největší nelétavý pták na světě, byl koncem 19. století považován v Austrálii za národní chloubu. Zákonodárci, samozřejmě pod drobnohledem britského krále, úzkostlivě dbali na to, aby se ptačí populaci na kontinentu dařilo. Jakýkoli lov byl přísně regulován, emu byl považován takřka za nedotknutelného. Postupem času se to ale začalo vládě vymykat z rukou a do hlavního města přicházela jedna stížnost na zničenou úrodu za druhou. Původně docela skromná skupinka těchhle ptačích běžců se tak rozmnožila, že ani povolení k lovu už nestačilo. Skoro dvoumetroví a padesátikiloví opeřenci dokázali zlikvidovat celou farmu, a když se lovci snažili o odstřel, zmizeli ptáci závratnou rychlostí v buši.
Královští dělostřelci na scéně
Celá řada zemědělských usedlostí tehdy patřila australským válečným veteránům. Po první světové válce totiž dostali na západě země půdu s doporučením, aby na ní pěstovali obilí. Jenže zemědělská půda nestála za moc a poválečná ekonomická krize srážela ceny pšenice dolů. A když se v okolí farem objevilo kolem 20 000 emuů, kteří ničili úrodu a poškozovali ploty určené k ochraně před králíky, bylo jasné, že je potřeba radikální zásah.
Původně státem chráněný emu se během druhé poloviny dvacátých let proměnil v obávaného škůdce, který terorizoval západní pobřeží Austrálie. Podobná situace však panovala i na východě země. Ve státě Queensland byly „králičí“ ploty sice odolnější, jenže vytvořily jakýsi tunel, který hejna nelétavců nechtěně nasměroval do jednoho místa. Nepomohlo ani vyplácení odměn za každý odstřelený kus. Lovců bylo málo, odměna nízká a střelivo drahé.
Prosby farmářů o pomoc nakonec přiměly vládu vyslat jednotku královských dělostřelců, vyzbrojenou dvěma kulomety Lewis a dostatečnou zásobou munice. Plán byl až směšně jednoduchý. Vojáci výrazně zredukují počty „nepřítele“ a zbytek zaženou do vnitrozemí, daleko od polností. Že ptáci přirozeně migrují, nedělalo tehdejším stratégům žádné vrásky.
Velitelem úderného oddílu byl major G. P. Meredith, který měl zajistit nejen úspěch operace, ale také dohlédnout na to, aby se vybraní vojáci zdokonalili ve střelbě z kulometů. Podle představitelů 7. dělostřelecké brigády mělo jít vlastně jen o jakési cvičení, během kterého bylo možné využít „živé cvičné cíle“. Peří se navíc bude hodit jako ozdoba klobouků australských jízdních jednotek.
Už na začátku téhle bizarní vojenské operace došlo k celé řadě problémů. Vydatné deště zpomalovaly postup královských dělostřelců a když se v průtrži mračen konečně dostali do kontaktu s nepřátelskou ptačí jednotkou, nedokázali většinou přesně zacílit. Konec konců čelila malá vojenská jednotka obrovské převaze opeřených sprinterů, kteří navíc vůbec nebojovali fér. Při střelbě se jejich hejno, nebo spíše stádo, pokaždé rozdělilo do několika menších skupin a rychlostí až 50 km/h prchalo z boje.
Bitva u napajedla
Vojáci ale neházeli flintu do žita. Jejich velitel se rozhodl změnit taktiku. Nově se měli opatrně plížit křovinatou buší co nejblíže k velkým skupinám emuů a zahájit palbu až z bezprostřední blízkosti. Bitva proběhla 4. listopadu u malého napajedla, kde „odpočívala“ asi tisícovka kusů. Jenže hned při prvním maskovaném přepadu se kulomet po první dávce zasekl a akce opět skončila fiaskem. Dle reportu už se téhož dne žádní další ptáci neukázali.
Vojáci s kulometem v buši
O něco úspěšnější střet nastal o pár dní později. Ráno 8. listopadu zaútočili dělostřelci znovu a podařilo se jim zabít zhruba dvě stovky nepřátel. Ovšem za cenu desetkrát většího množství vystřelené munice. Speciální jednotka přišla během dvou krátkých přestřelek o třetinu přidělených nábojů.
Nezbylo než nasadit těžší techniku. Kulomety se proto lafetovaly na korbě nákladního automobilu, který by teoreticky dokázal držet s emu krok. Jenže manévrovat s těžkým náklaďákem na nezpevněných stezkách se nakonec ukázalo jako další krok vedle.
Skóre po několika dnech bojů: emu vs. armáda — 3 : 0.
Emu se vojákům doslova vysmíval
Po válce
Po dobu dalších třiceti dní se počet obětí držel jen v řádu jednotek až desítek, než byla zcela vyčerpaná a demoralizovaná jednotka definitivně stažena. Desátého prosince roku 1932 válka oficiálně skončila. Podle armádních hlášení bylo zastřeleno 986 emuů. Ruku na srdce — je dosti pravděpodobné, že členové poražené armády výsledek ještě nadhodnotili. Na necelou tisícovku opeřenců spotřebovali dělostřelci bratru solidních deset tisíc kusů munice.
Major Meredith později poznamenal, že kdyby Austrálie měla takové vojáky jakým jsou hejna Emu, dokázala by čelit jakémukoliv nepříteli.
Po takové ostudě vláda v následujících letech opakovaně odmítala další žádosti farmářů o ozbrojený zásah a rozhodla se místo toho soustředit úsilí na výkup trofejí.
V tomto ohledu válka proti emu vlastně nikdy neskončila. Jen trochu změnila podobu. Ptáci byli dál považováni za škůdce a systematicky likvidováni, tentokrát však už bez armády a bez velkých vojenských fanfár.
Zdroje:
https://www.historyhit.com/the-great-emu-war/
https://en.wikipedia.org/wiki/Emu_War
