Článek
Dávno před příchodem atomového věku ohrožoval svět především výbuch sopky, jehož síla často převyšovala energii uvolněnou jadernou reakcí. Erupce vulkánu Krakatoa zabila podle odhadů téměř čtyřicet tisíc lidí a vytvořila vlnu tsunami vysokou zhruba 46 metrů. Lidstvo se navíc neustále ohrožovalo samo. Vedlo války, při nichž často docházelo k nechtěným explozím munice. Například v roce 1917 se v přístavu kanadského města Halifax srazila francouzská nákladní loď Mont Blanc s norskou lodí Imo. Mont Blanc vezl přibližně 2500 tun trhavin a výbuch, který následoval, zabil kolem dvou tisíc lidí a zranil desítky tisíc dalších. Tlaková vlna rozdrtila velkou část města a podle svědků dokonce ohnula železniční koleje.
V té době bojovali britští vojáci na západní frontě proti německé armádě a speciálně vycvičené jednotky připravovaly další, těžko uvěřitelný výbuch, který měl rozhodnout válku.
Tichá válka hluboko pod zemí
V roce 1914 obsadily německé jednotky vrcholek nedaleko belgického městečka Messines (Mesen) v západních Flandrech. Messines leží v nechvalně proslulé oblasti u Yper, kde proběhla řada krvavých bitev a která si připsala i jedno smutné prvenství – Němci tu poprvé použili bojový plyn. Hřeben kopce dával pruským vojákům strategickou výhodu při obraně a poskytoval velmi dobrý výhled do okolí.
Britové při pokusu dobýt zákopy na kopci utrpěli značné ztráty a do dalších útoků se příliš nehrnuli. V září 1915 přišel s návrhem řešení patové situace generál George Fowke, který v té době zastával pozici vrchního inženýra britské armády. Fowke požadoval podkopání německých pozic skupinou horníků v hloubkách od 18 do 27 metrů pod zemí. Nechal se totiž inspirovat svým vojenským kolegou majorem Johnem Nortonem-Griffithsem. Ten do armády zavedl první takzvané tunelářské jednotky a dal jim do rukou novou zbraň – velice ostrou lopatu pro tiché hloubení. Na rozdíl od běžně používaných krumpáčů nebylo kopání tolik slyšet a speciální jednotky vyzbrojené touto lopatou byly nasazeny na poměrně širokém úseku fronty. Respektive spíš pod frontou.
Tiché hloubení prý odkoukal ve velkých městech, kde si občané stěžovali na hluk při kopání kanalizace. Pracovníci raději přišli s touto technikou, než aby neustále řešili stížnosti na úřadech.
Téměř 40 metrů pod nepřátelskou linií
Ve schváleném plánu bylo vykopat velice hlubokou „studnu“, dokud vojáci nenarazí na modrý jíl. Jenže ten byl mnohdy v hloubce až 37 metrů pod povrchem. Do výkopu pronikala podzemní voda a práce se zpomalovaly. Po dosažení vrstvy modrého jílu měli vojenští horníci zalomit tunel o devadesát stupňů a kopat vodorovné a stovky metrů dlouhé galerie, tedy tunely vedoucí na území nepřítele. Nakonec na určené místo museli kopáči nanosit několik tun trhaviny. To všechno v šibeničním termínu šesti měsíců, v naprosté tichosti, s vědomím, že se stěny tunelů mohou kdykoliv prolomit pod tíhou promáčené zeminy nebo že je odhalí nepřítel. Na kopání štol byla vyčleněny britské, kanadské i australské hornické roty.
Lidé stojí na okraji obrovského kráteru, který vznikl řízeným výbuchem hluboko pod německou linií
Protivník ale také nezahálel a němečtí sapéři hloubili ze svých pozic štoly směřující ke spojeneckým pozicím. Bylo jen otázkou času, kdy na sebe dvě tunelářské skupiny narazí. Jedna britská štola vedla i pod farmářskou oblastí La Petite Douve, kde německý kopáč nakonec prorazil stěnu a s překvapením vkročil do britského tunelu. Ten byl okamžitě naplněn výbušninami a odpálen. Britská tunelářská jednotka přišla o čtyři muže a 120 metrů tvrdé práce. Aby se zamezilo dalším podobným hlubinným protiútokům, kopalo vždy několik tunelářů i mnoho metrů nad spodními galeriemi, aby hlukem odvedli pozornost. Hloubili slepé větve štol jen proto, aby jejich kamarádi mohli bezpečněji kopat v nižších patrech. V zákopech leželi připravení vojáci vyzbrojení puškami a mnoho metrů pod nimi, se stejnou intenzitou, bojovali polonazí muži s lopatami.
Velení německé armády si zcela jistě uvědomovalo, že se spojenci snaží podkopat jejich pozice. Jednak se jejich vlastním tunelářským rotám podařilo odhalit jednu ze štol, ale především letecké průzkumy ukazovaly neobvyklé pohyby u hřebene. Že se blíží velký útok, bylo jisté a dost pravděpodobné bylo i to, že by Britové rádi narušili německé obranné linie sérií podzemních výbuchů. Řada důstojníků dokonce navrhovala stažení jednotek o několik kilometrů zpět. Ústup se ale nakonec nekonal, protože někteří velitelé zarputile trvali na současných pozicích.
Šarlatový plamen smrti
Britským, kanadským a australským vojenským těžařům se nakonec práce podařila. Pod nejvyšším bodem hřebene Messines na konci galerie dlouhé 520 metrů umístili 41 tisíc kilogramů výbušného amonalu. Ostatní tunely vedly pod důležité úseky fronty. Miny byly rozmístěny pod vesničkou Sint-Elooi severně od Messines, několik tun leželo pod německým stanovištěm nazvaným Brity „hill 60“ a podminovány byly i dva úseky na jižním křídle německých zákopů. Čtyřicet tři tisíc kilogramů bylo pod farmou Maedelstede a další stovky tun i pod jinými zemědělskými usedlostmi. Horníci navíc podkopali i několik opěrných bodů u Le Pelerinu. Celkově bylo pod německou frontovou linií připraveno neuvěřitelných 454 tun výbušnin v podobě amonalu a střelné bavlny.
Vzácná fotografie zachycující výbuch štoly pod německou linií
Jako v podstatě každá větší operace spojenců začal i útok na hřeben Messines masivní dělostřeleckou předehrou. Sedmého června necelou hodinku před úsvitem veškerá palba ustala. Vojáci, kteří čekali v zákopech na povel, později vyprávěli, že v naprostém tichu bylo slyšet zpěv slavíků. Ve 3.10 ráno byla většina výbušnin odpálena a hluk gigantického výbuchu se nesl stovky kilometrů až na Britské ostrovy. Detonaci slyšeli obyvatelé Londýna, a dokonce i mnohem vzdálenějšího irského Dublinu. Studenti a profesoři na francouzské univerzitě v Lille se chvíli domnívali, že přišlo obrovské zemětřesení. Do vzduchu vyšlehly plameny a zvedla se neuvěřitelná masa zeminy. Mnoho vojáků nebylo schopno srozumitelně popsat, co vlastně viděli, a odpovídali na otázky slovem „nepopsatelné“.
Náhle za úsvitu, jako signál pro zahájení palby ze všech našich děl, vytryskly z temného hřebene Messines a ‚Whitesheetu‘ a z proslulého hill 60 obrovské objemy šarlatového plamene vyhazující do vzduchu vysoké sloupy země a kouře, osvícené plamenem a přetékající do fontán divokých barev, takže mnoho našich vojáků čekajících na útok bylo sraženo k zemi. Němečtí vojáci byli ohromení, zmatení a zděšení, pokud nebyli okamžitě zabiti. Mnoho z nich leželo mrtvých v obrovských kráterech vytvořených minami.
Detonace jednotlivých úseků se slila v jeden obrovský výbuch a němečtí vojáci, kteří okamžitě nezemřeli, v panice utíkali. Nervy drásající hluk a podivné vizuální jevy působily na morálku jako jed. Podle neověřených informací zabil výbuch štol pod oblastí Messines naráz až deset tisíc německých vojáků a vytvořil desítky metrů hluboké krátery. Jednalo se o největší výbuch cíleně způsobený člověkem, který překonalo až odpálení jaderné bomby v roce 1945. Jen dva dny po katastrofě byl odvolán německý generál Maximilian von Laffert, který nedlouho poté umírá na infarkt. Němečtí historikové uvedli, že obrovský výbuch a následné útoky britské pěchoty na roztříštěné německé linie byl jedním z hlavních důvodů konečné německé porážky.
Zdroj:
kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6
