Článek
Rychle hledá ve svém batohu dalekohled, protože ohlušující detonace určitě nezpůsobuje americké dělostřelectvo. Pohled přes optiku mu vyrazí dech. Japonští vojáci buší ručními granáty do svých ocelových helem, dokud se neaktivuje rozbuška. Granáty však nehodí na nepřítele, ale v klidu si je přiloží na krk a čekají na krvavý konec.
Seržant už toho ve válce o Aljašku zažil hodně a smrt nepřítele ho určitě nešokuje. Přesto si do deníku poznamená, že právě viděl tu nejbizarnější věc v životě, která jasně demonstruje odhodlání japonských vojáků. Buď zvítězí, nebo zemřou, klidně i vlastní rukou. Proti takovému nepříteli se nedá bojovat konvenčně.
Malá zátoka s přístavem na ostrově Attu
Japonské vylodění na výsostném území USA
Třetího června 1942, Aleutské ostrovy, Aljaška: Na operační základnu americké armády Dutch Harbor dopadají první bomby z japonských letadel. Právě začala dlouho utajovaná operace s názvem „AL“. V několika následujících dnech se císařská armáda vyloďuje na ostrovech Attu a Kiska, které jsou součástí vulkanického pásu v Tichém oceánu. Takzvané Aleutské souostroví se táhne oceánem jako most mezi ruskou Kamčatkou a americkou Aljaškou a ze strategického hlediska jsou zdejší základny velice důležité pro ovládnutí severního Pacifiku. Japonské vylodění proto vyvolalo v Americe zděšení.
Armáda Spojených států okamžitě zareagovala a vyslala na souostroví speciální tým průzkumníků, který založil plukovník Lawrence V. Castner. Oficiálně nesla jednotka označení 1. aljašská bojová zpravodajská četa, ale v armádě se vojákům této speciální skupiny říkalo prostě „zvědové z Aljašky“. Později se však pro ně vžilo ještě jiné označení, které mnohem lépe vystihovalo jejich bojové určení.
Castnerovi hrdlořezové
Jednoho dne seděl plukovník Castner u potoka a drhnul pískem svou pánev. Přišel k němu desátník z běžné jednotky americké armády, a protože nerozpoznal žádné vojenské označení sedícího vojáka, zeptal se ho, ke které jednotce vlastně patří. Plukovník se otočil a stroze odpověděl: „Zvědové z Aljašky.“
Na to desátník okamžitě poznamenal: „Zvědové? Viděl jsem pár těch chlapů a vypadají spíš jako „banda hrdlořezů.“ Nové neoficiální označení se okamžitě ujalo a brzy se dostalo i na stránky předních novinových deníků na americké pevnině. Jednotce už nikdo neřekl jinak než „Castnerovi hrdlořezové“.
Lawrence Castner sám působil hrozivě. V mládí reprezentoval svou vlast ve sportovním šermu a z jednoho zápasu si odnesl ošklivé zranění. Šavle mu rozetnula bradu a dlouhou klikatou jizvu nezakryly ani vousy. Všechny své muže si navíc vybíral osobně. V hledáčku měl lovce a stopaře, kteří se dokázali samostatně pohybovat v nezmapovaných částech světa, rybáře schopné přeplout mezi ostrovy jen v malé kánoi, prospektory a dřevorubce, protože jeho jednotka musela připravit půdu pro vylodění standardních jednotek. Velmi často proto volil domorodce žijící přímo na ostrovech.
Nejodolnější z nejtvrdších
Nakonec jeho jednotku tvořilo jen 66 mužů. Všichni hrdlořezové měli jednu věc společnou. Byla to tvrdá cháska schopná přežít v nejdrsnějších podmínkách více než 1500 kilometrů dlouhého ostrovního pásu, kde slunce vykouklo zpoza mraků jen velmi výjimečně. Ostrovy bičovaly studené vlny severního Pacifiku, déšť, sníh a silné hurikány byly na denním pořádku. Museli být schopni operovat zcela samostatně, často mnoho týdnů bez kontaktu s velením běžné armády. Ne nadarmo se Aleutskému souostroví říkalo „nejosamělejší místo v pekle“.
Americká minometná jednotka na ostrově Attu
Castnerovi muži měli společnou ještě jednu věc. Ač byli vojáci, pohrdali vojenskou hierarchií. Nenosili standardní uniformy, neměli vojenské označení, sami si vybírali i výstroj. Podle jejich vlastních slov: „Čím víc má člověk odznaků, tím dřív ho Japonec zastřelí.“ Mnoho členů jednotky si místo vojenských zbraní vybralo lovecké pušky nebo si zvolené vojenské pušky upravovali zcela mimo regule americké armády. Často nosili malé sportovní pistole pro lov drobné zvěře a každý z nich měl svou vlastní výbavu na přežití v divočině, kde nechyběl velký lovecký nůž. Jestli měl někdo schopnost odolávat nepříteli v nejhorších podmínkách na zemi, byli to Castnerovi hrdlořezové.
Operace Pozemní krab
Cílem Castnerovy jednotky bylo pozorovat japonské operace na ostrovech, informovat velení o pohybech nepřítele, narušovat jeho komunikaci, provádět sabotážní akce a podporovat útok americké pěchoty. První akce proběhla 28. srpna. K Aleutským ostrovům připluly dvě ponorky plné hrdlořezů, kteří pár kilometrů od břehu přesedli do člunů a v ledové vodě mířili do boje. Cílem byly ostrovy Adak a Amchitka, na kterých americké velení hodlalo zbudovat přistávací dráhy pro bombardéry. Bitva o obsazený ostrov Attu začala jako operace s názvem „Pozemní krab“.
Vylodění pravidelných jednotek na ostrově
Ráno 11. května 1943 zahalila ostrov Attu hustá mlha. Podél pobřeží plula kánoe, ve které seděl desátník Willis Cruden, kterému ale každý říkal prostě „Whiskey Red“. Ani běžná jména se v Castnerově jednotce moc nenosila. Red držel kompas, zatímco jeho spolubojovníci veslovali ve směru, který určil. Klouby bílé od ledové mořské vody. Všichni slyšeli střelbu z ostrova, řadové jednotky už bojovaly s Japonci. Bylo potřeba spěchat.
Hrdlořezové se vylodili a ihned vyšplhali na vysokou skálu, aby mohli sledovat japonské vojáky a včas varovat své spolubojovníky. Mlha ale houstla a vojáci bez jakéhokoliv vybavení leželi na bohapustém skalnatém vrcholku a jen mlčky čekali. V silném mrazivém větru, promočení na kůži, bez přikrývek nebo jakéhokoliv přístřešku. Podle Whiskey Reda by opuštění výhodné pozice na vrcholku byla pitomost srovnatelná s trháním zdravých zubů. Chvilka nepohodlí nikoho nezabije.
Hromady padlých japonských vojáků po útoku Banzai
Když se mlha konečně zvedla, naskytl se hrdlořezům onen bizarní pohled. Japonci se odpalovali vlastními granáty, a ti, kteří nespáchali sebevraždu, se vrhali do zběsilého útoku Banzai proti americkým kulometům. V následujících týdnech boje pokračovaly. Castnerovi muži prováděli průzkum, včas varovali pěchotu a nezřídka se sami zapojili do boje a podpořili útok. Nikde se nepodařilo sjednat s Japonci žádné příměří. Ani v obklíčení, bez potravin a vody, se nevzdávali. A když boje o ostrov skončily, zůstalo jich naživu jen 68. Asi 2300 jich na malém nehostinném ostrově padlo.
Hrdlořezi čekal ostrov Kiska.
Zdroj:
Autor čerpal z knihy Castners Cutthroats - Saga of the Alaska scouts od autora Jima Reardena
https://www.databazeknih.cz/autori/jim-rearden-58250
