Článek
První světová válka přinesla celou řadu inovací: tanky, stíhací letouny, plamenomety, bojové plyny a také zcela novou zbraň určenou pro boj v zákopech – samopal. Jenže velení jaksi zapomnělo vojákům vysvětlit, jak se samopalem zacházet.
Češi proti Italům
Britský spojenec, Itálie, vstoupil k velké nelibosti Německa a Rakouska-Uherska do války na straně dohody v roce 1915. V těžkém terénu italských Alp se otevřela nová fronta, kde armáda Rakouska-Uherska s celou řadou českých vojáků zaútočila na svého předválečného spojence. Situace ze západní i východní fronty se opakovala i na jihu. Hornatou oblast protkala hustá síť zákopů a pevnůstek, armády se opět zasekly na místě.
I v Alpách bylo nutné vymýšlet způsob, jak alespoň částečně rozhýbat frontu a udělat průlom v nepřátelské linii. Již v roce svého vstupu do války zavedla italská armáda novou zbraň, kterou navrhl a zkonstruoval veterán války s Tureckem Abiel Revelli. Přišel se zajímavou konstrukcí lehkého kulometu, který měl používat malé zásobníky na devítimilimetrové náboje Glisenti pojmenovaný Mitragliatrice Fiat mod. 1915. Přezdívalo se mu „villar-perosa“ podle obce, kde byl vyráběn. Tyto devítimilimetrové náboje používala armáda pro služební pistole, a protože obecně vzato kulomety používají puškové střelivo, do boje se dostal zcela nový typ zbraně. Neplánovaně tak vznikl první samopal.
O prvenství se ale často vedou spory a pravdou je, že italská armáda dlouho zbraň používala jako kulomet. Všeobecně je rozšířen názor, že M1915 byl původně konstruován pro letadla. Není to však pravdivá informace, ačkoliv mnoho kusů bylo dodáno právě letectvu. Tato složka italské armády totiž měla zoufalý nedostatek kulometů a potřebovala díru ve výzbroji co nejdřív zalepit. Při leteckých soubojích se nicméně brzy ukázal slabý dostřel i přesnost pistolového střeliva a nevhodné bylo i neustálé přebíjení zásobníků konstruovaných na 25 ran. Piloti tedy pochopitelně nehodnotili první samopal úplně kladně. Dostatečný počet kulometů ovšem nebyl ani v zákopech a v roce 1916 se konečně dostalo i na pěchotu.
Dvouhlavňový bastard v akci
Villar-perosa byla dvouhlavňová zbraň, která vznikla jednoduchým spojením dvou samopalů dohromady. Každá polovina měla vlastní zásobník a vlastní spoušťový mechanismus velice podobný soudobým kulometům. Střelec mohl střílet z jedné či druhé hlavně s kadencí až 1500 ran za minutu. Když tedy stiskl obě spouště naráz, spustila dvojice samopalů palbu 3000 ran za minutu. Oslnivá kadence však byla pouze teoretická, protože při střelbě bylo nutné stále vyměňovat zásobníky, které se zasouvaly do samopalu svrchu. Prázdné nábojnice jednoduše vypadávaly ze spodního okénka. Pro zcela nový typ zbraně, jako byl tento samopal, zatím neexistovala žádná vojenská doktrína a vojáci ho používali s ocelovým krycím štítem coby čistě obrannou zbraň. Jenže ani s vysokou kadencí nemohl samopal v obranném postavení konkurovat standardním kulometům mnohem výkonnějšího typu.
První samopal v historii měl dvě hlavně
Dvojice spojených samopalů vážila 6,5 kilogramu a byla dlouhá pouze 533 milimetrů, na první pohled tedy velice vhodná pro zrychlené přesuny útočících jednotek. Tomu však bránila chybějící pažba, která by se dala zapřít do ramene. Střelec držel zbraň za madla v rukách před sebou, lafetovanou v těžkém neprůstřelném plátu z oceli. Až s příchodem úderných oddílů a pořádného tréninku začal samopal splňovat požadavky na vedení mobilnější války. Ocelový kryt nahradila dvojnožka a u některých jednotek i kožený závěs přes ramena. Tuto úpravu navrhl velící důstojník italských úderných oddílů Arditi podplukovník Giuseppe Bassi. Nosný systém umožnil zavěšení samopalu, jako kdyby si voják přehodil batoh na hrudník. Spřažené samopaly se konečně dočkaly poměrně moderního nasazení. Střelce měla doplnit trojice nosičů pro 5000 nábojů a celá útočící skupina měla mít minimálně osm takovýchto střelců.
Rakousko-uherské jednotky, které se na italské frontě se samopalem villar-perosa setkaly, pojmenovaly zbraň „dvouhlavňový bastard“. Hanlivé pojmenování ovšem zcela neodráží respekt, s jakým k samopalu přistupovali jak vojáci, tak i jejich polní velitelé. Ukořistěné zbraně byly odeslány do Škodových závodů v Plzni. Škodovka vytvořila kopii komorovanou na standardní rakouský pistolový náboj 9 × 23 mm Steyer, která byla vydána do výzbroje jako Sturmpistole M 18. Každopádně se nesetkala s velkým úspěchem kvůli mnoha technickým problémům. Mnohem častěji se používala přímo italská verze. Třeba v bitvě u Caporetta se podařilo ukořistit 2200 kusů a velké množství střeliva. Rakušané a posléze Němci tak měli dostatek italských samopalů, které sami s úspěchem používali. Na frontě tak villar-perosa bojovala na obou stranách až do konce války.
V roce 1918 se objevila ještě jedna upravená verze, která se již daleko více přibližovala moderním samopalům. Abiel Revelli přepracoval koncept na základě žádosti letectva a představil jednohlavňový typ s několika úpravami. Ta nejdůležitější spočívala v dřevěné pažbě, takže zbraň připomínala malou karabinu. Do zákopů k pěchotě se ale nedostal…
Zdroj:
kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6
