Článek
Ve skutečnosti však Francie nesla během první světové války na svých bedrech hlavní tíhu západní fronty, a i ve druhé světové válce hrála důležitou roli — přestože počáteční ústup a kapitulace po několika týdnech bojů armádě galského kohouta příliš cti nepřidaly.
Jednu historickou paralelu k neschopnosti armády bychom ale přece jen v archivech našli. Nejde však o zbabělost vojáků, nýbrž o konstrukční vady jednoho kulometu, který si na frontě vysloužil víc hanlivých přezdívek než útočící německá armáda.
Nejhorší kulomet na frontě
Na začátku první světové války totiž neměla Francie žádný lehký kulomet, který by zvyšoval palebnou sílu útočícího oddílu. Francie ale nebyla jediná, komu podobná výzbroj chyběla. Zatímco těžké kulomety v obranném postavení na bojišti dominovaly, jejich odlehčené verze určené k podpoře útoku se teprve začínaly testovat na vojenských střelnicích. Velitel francouzských sil generál Joseph Joffre, kterému vojáci přezdívali „papa Joffre“, žádal o urychlené vyřešení tohoto problému a poukazoval na možnost využít známou a vyzkoušenou konstrukci Chauchat (čti Šoša), kterou armáda testovala ve výzkumném centru nedaleko Paříže už v letech před válkou. Projekt od samého počátku vedl plukovník Louis Chauchat, podle kterého nakonec zbraň dostala jméno.
Oficiálně byla zbraň přijata jako Fusil Mitrailleur modele 1915, tedy automatická puška model 1915. Název lehký kulomet se v prvním roce války ještě nepoužíval. Jedním z důvodů, proč Joffre naléhal na zavedení právě konceptu Chauchat, byl fakt, že kulomet byl komorován na běžný osmimilimetrový náboj Lebel, který používala celá francouzská armáda ve svých opakovacích puškách. Odpadal tak problém se zásobováním municí. Druhým plus byla jistě i poměrně nízká váha, díky čemuž původní předválečné chauchaty mohly být použity i v letadlech. Rozhodnutí tedy bylo zcela logické, nikdo nemohl předvídat, jak špatně se nakonec tento lehký kulomet na frontě uvede.
Kulomet Šoša byl vyráběn z nekvalitních materiálů a často se zanášel všudypřítomnou špínou zákopů
Problémy všude
Lehký kulomet Chauchat s váhou 9,07 kilogramu a délkou 1143 milimetrů mohl pálit kadencí až 240 ran za minutu. Dřevěná pažba byla doplněna pistolovou rukojetí pro lepší držení a samozřejmostí byla i podpůrná dvojnožka. Nabíjet se zbraň dala dvacetiranným zásobníkem ve tvaru půlměsíce s drážkou, která střelci umožňovala sledovat počet zbývajících osmimilimetrových nábojů. Právě zásobník ale nakonec způsoboval obsluze nejvíc problémů. Aby se zrychlila sériová produkce, byly některé části zbraně vyráběny z méně kvalitního materiálu. Jistou úlohu v tom hrála i samotná cena zbraně, která díky náhražkám klesla na přijatelnější úroveň. Zásobník byl vyráběn z nekvalitního plechu, který se velmi často prohýbal a způsoboval záseky zbraně. Ve spojení se silnou pružinou bylo skoro stoprocentní, že se v boji objeví nějaký problém. Vojáci, zvyklí na frontě řešit problémy po svém, vybírali před bojem jen neobouchané a nezprohýbané kusy, které navíc nabíjeli menším počtem nábojů. Na maximum stlačená pružina (všech 20 nábojů) totiž obvykle skřípla náboj už před prvním výstřelem. Ani tato improvizace ale nezabránila poruchám. Drážka v zásobníku se brzy plnila všudypřítomným bahnem a kulomet byl po chvíli opět nefunkční. Stejný neduh jako některé pušky trápil po celou dobu konfliktu snad všechny dodané kulomety. Na druhou stranu pro nedostatek jiných alternativ vydržel chauchat sloužit až do konce války, našel si cestu i do výzbroje mnoha dalších bojujících států, a dokonce se dostal k akci i v rukách nepřítele.
Belgie přidává další problém
Častým uživatelem tohoto kulometu byla Belgie, která své továrny zanechala na území okupovaném Němci. Na jaře roku 1916 začalo vyzbrojování pěchoty prvními kusy a do konce roku už v belgické armádě bojovalo 1400 chauchattů. Všechny ale byly v ráži 8 mm Lebel, což — na rozdíl od Francouzů — způsobovalo nemalé logistické problémy už na úrovni jednotlivých družstev. Vojáci s puškami ráže 7,65 Mauser nemohli v případě potřeby poskytnout munici kamarádům s kulometem. Nefunkční zásobníky, příliš silná pružina, díra v plechu, kterou voják neustále nabíral bláto — a k tomu všemu ještě úplně jiná ráže. Spolehnout se při útoku na tenhle kulomet bylo nemožné.
V roce 1917 tak pochopitelně přišlo rozhodnutí začít vyrábět Chauchat právě v ráži 7,65 mm a zároveň odstranit některé neduhy zbraně. Zásobníky byly nově bez drážky, vylepšení doznala dvojnožka a objevil se kryt ústí hlavně, který měl chránit zbraň před blátem. Přesné počty jsou nedohledatelné, ale minimálně několik stovek těchto modifikovaných kulometů bojovalo ve Flandrech. Belgičanům se tak alespoň částečně podařilo problémy odstranit.
Bojovali s ním i naši legionáři — a Američané mu říkali Šošo
Jako puškomitraljez M. 1915 zavedla kulomet i královská srbská armáda v prosinci roku 1916, a do jara 1917 obdržela od spojenců asi 1400 kusů. Po vstupu Řecka do války na straně Dohody zaplnil mezeru ve výzbroji lehkých kulometů opět Chauchat, a Francie odeslala mnoho kusů i do Ruska, kde se asi 130 exemplářů dostalo i do rukou našich legionářů.
Řadu ukořistěných kulometů nasadila i německá armáda jako podporu plamenometných jednotek. A protože neexistoval žádný přímý německý ekvivalent této zbraně, občas s ním bojovali i elitní úderné oddíly.
Americký voják s kulometem Chauchat. Američané mu říkali „Šošo“
Když americký generál John J. Pershing přivedl své jednotky do Francie, neměl k dispozici žádný lehký kulomet domácí výroby. Proto požádal francouzského spojence o dodávky Chauchatů, i když si byl vědom, že jsou komorované na jiný náboj, než používala armáda USA. Stejně tak si uvědomoval, že kulomet není bez závad. Jiné řešení nicméně nebylo na stole — a američtí vojáci si brzy na Chauchat zvykli. Jen jeho jméno na frontě poameričtili a říkali mu „Šošo“.
Zdroj:
kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6
