Ozvěny středověku aneb rytířská zbroj ve světových válkách

Bojová buřinka

Zcela neoddělitelnou součástí výstroje frontových jednotek se stala v obou světových válkách ocelová helma, která chránila hlavu vojáka před dělostřeleckými šrapnely a kameny, jež vybuchující granáty vymrštily do vzduchu. O vysoké účinnosti nasazené ocelové helmy svědčí i původně špatně interpretovaná zpráva britských polních nemocnic. Lékaři si stěžovali u velení britských expedičních vojsk, že po zavedení přilby Brodie (typického britského ocelového klobouku) se několikanásobně zvýšil počet vojáků, kteří vyhledali v nemocnici pomoc se zraněním hlavy. Generálové museli lékařům vysvětlit, že do té doby zkrátka vojáci s nechráněnou hlavou úder šrapnelu nepřežili. Útočící, ale i bránící pěchotu tak v moderní válce začala chránit i typická středověká přilba, které se občas říkalo bojová buřinka. Buřinku přijala i armáda USA a v rámci britského Commonwealthu také vojáci Austrálie. Jiný druh přilby zavedla Francie, Itálie nebo Rakousko-Uhersko. V Německu dokonce vznikl typ Stahlhelm, jehož kopii i po skončení první světové války stále používalo mnoho armád celého světa. Německá armáda všeobecně vynikala mnoha různými pokusy, jak zvýšit ochranu svých vojáků. Na helmě byly dokonce výstupky, které sloužily jako držák na přídavný štít – jakousi zdvojenou ochranu přední části hlavy. Pro svou velkou hmotnost ale nebyl tento doplněk nikdy používán v masovém měřítku. Podobný osud potkal i další pokus v podobě jiné helmice, tzv. Gaedehelm, s typicky středověkým výstupkem na ochranu nosu.

Po vzoru římských legií

Ocelová helma nicméně nezůstala jedinou ozvěnou středověku. Téměř všechny válčící mocnosti chtěly chránit své muže v boji i před střelbou z pěchotních zbraní a při překonávání „země nikoho“, která vznikla mezi dvěma zákopovými liniemi. Třeba v Itálii se vojákům, kteří měli za úkol provádět vysoce nebezpečné akce, dodávalo brnění milánského inženýra Ferruccia Fariny. Téměř deset kilogramů těžký plát z chromniklové oceli byl pomocí řemenů na ramenou zavěšen na hrudník. Celé brnění, pojmenované jednoduše „Farina“ podle svého tvůrce, doplnila ještě dvojice menších ramenních plátů a hrncovitý typ přilby, pod kterou nosil voják látkovou čepici. Při zkouškách dokázala ocelová deska odolávat výstřelům z pěchotní pušky na vzdálenost něco málo přes sto metrů. Na počátku 20. století, víc než 400 let po skončení středověku, voják znovu napochodoval do boje v těžké a neohrabané zbroji – v brnění proti moderním kulometům, opakovacím zbraním, samonabíjecím pistolím a tříštivým granátům.

Celý ochranný koncept postupně doznal některých úprav. Především se inženýři snažili o jeho odlehčení a Ferruccio Farina nakonec navrhl ještě jiný typ, který pojmenoval „korsické brnění“. Namísto jednolité desky byla zbroj vytvořena z menších ocelových segmentů, jež byly pomocí nýtů připevněny k látkovým popruhům a částečně se vodorovně překrývaly. Vzdáleně mohl tento předchůdce neprůstřelné vesty připomínat římské brnění lorica segmentata, tedy lamelovou zbroj pozdějších legionářů. Nejmenší verze na trhu o váze 3,3 kilogramu byla však příliš drahá a ministerstvo války ji odmítalo nakoupit jako standardní výzbroj. Na frontu se tak brnění dostávalo jako soukromá bezpečnostní investice důstojníků a movitějších vojáků. Nezřídka zbroj zakoupila rodina a do zákopů ji odeslala jako velice hodnotný dar. Kovové ocelové desky byly nejen lehčí, ale poskytovaly i mírně větší ochranu a neomezovaly tolik pohyb. Někdy se dokonce celé brnění nosilo i pod uniformou. Už v dobách první světové války se tak na trhu objevovaly rané typy balistických ochran. Za příplatek mohl voják koupit i variantu, která odolávala palbě z menší vzdálenosti, nebo naopak pořídit levnější, 6,5 kilogramu vážící model.

Německý ocelový kyrys a americký nesmysl

O nějakém širším použití se nedá mluvit ani u brnění, které občas použili v boji i vojáci německé nebo americké armády. Německou zbroj tvořil hlavní ocelový kyrys zahnutý na úrovni obou ramen směrem na záda. Váhu ocelové desky tak nesla právě ramena, která ale získala stejnou ochranu jako hrudník. Typická zbroj jezdeckých kyrysníků z dob třicetileté války znovu našla své uplatnění, ačkoliv chyběla zadní část. Na kyrys se ve spodní části zavěsily další ocelové plátky kryjící břicho a rozkrok. Z dnešního pohledu se německá zbroj dala považovat za poměrně progresivní řešení. Oproti tomu americké brnění bylo jako vystřižené z nějakého těžko uvěřitelného fantasy obrázku. Obrovský jednolitý chromniklový ocelový plát chránil hrudník, břicho i třísla vojáka. Od ramen směrem dolů se zužoval až do úzké špičky. V polovině měl vystouplou vertikální hranu, aby střela letící přímo na vojáka v brnění mohla sklouznout do strany a neprorazila plát. Celý koncept doplňovala masivní helma, respektive něco, co mohlo helmu vzdáleně připomínat. Od krku nahoru kryla hlavu vojáka další ocelová deska, zahnutá tak, aby chránila i uši. Deska měla dva malé otvory pro oči, které v případě ohrožení mohl voják přikrýt ocelovou krytkou. Celé řešení připomínalo nedokonalou ocelovou masku, protože zadní část hlavy byla stále odkrytá. Zhruba 18 kilogramů vážící „vestička“ může být jen těžko považována za vhodné řešení do zákopových bojů. Na druhou stranu nelze tomuto řešení upřít poměrně slušnou odolnost proti klasické pěchotní palbě.

Jistou kreativitu projevila i armáda habsburské monarchie. V roce 1915 otestovala štít, který vypadal jako jednoduchý ocelový plech. Plát kovu mohl voják nosit zavěšený i na zádech, nebo při dělostřelecké palbě zaklekl v zákopech a podržel štít nad hlavou jako ocelový deštník proti smrtícím šrapnelům. Zhruba uprostřed ocelového plátu pak byla jakási dvířka. Plazící se voják mohl položit štít před sebe a zvednutím dvířek si vytvořil jakousi primitivní ochranu.

Ruský „nágrudnik“

Na bojiště se kovová zbroj ve větší míře vrátila během druhé světové války. Ocelový kyrys, oficiálně označovaný jako Stalnoj nagrudnik, vznikl v Sovětském svazu jako jednoduchá a levná ochrana pěchoty.

Náprsník SN-42 se skládal ze dvou plátů z lisované oceli o tloušťce 2 mm, které kryly hrudník a břicho. Celková hmotnost činila přibližně 3,3 kg. Zbroj byla navržena tak, aby odolávala střepinám granátů, palbě z pistole nebo samopalu z větší vzdálenosti. Především měla odolat palbě z velice oblíbeného německého samopalu MP 40. K náprsníku se nosil běžný vojenský stejnokroj a vojáci pod něj často vkládali tlumicí vložku z plsti.

Použití SN-42 se později omezilo na útočné skupiny, které měly za úkol čistit budovy, zákopy a podzemní bunkry nepřítele. Právě v těsných prostorách, kde převažovala palba z menších zbraní, se zbroj ukázala jako užitečná.

Masová výroba SN-42 probíhala od roku 1942 v závodě v Magnitogorsku. Do konce války bylo vyrobeno přes 80 000 kusů. V roce 1943 vznikla vylepšená verze SN-43 s jiným střihem a později i model SN-46. Po válce však tyto typy rychle zmizely ze služby. SN-42 tak zůstává jedním z posledních skutečně používaných kusů kovového brnění na moderním bojišti – dědicem tradice sahající až ke středověkému rytířstvu.

Zdroj:

kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6