Článek
Často tam chodím, abych si pročistila hlavu a urovnala myšlenky. Ten den mě ale něco zastavilo — na zemi mezi větvemi švestky zářilo něco růžového. Sklonila jsem se a zvedla dětský náramek: korálky z umělé slzičky, mezi nimi drobné písmenka, která dohromady tvořila slovo „SÁRA“.
Okamžitě mi zrychlilo srdce. Jméno Sáry mi bylo povědomé. Vzpomněla jsem si na sestřenici, o kterou rodina přišla při tragédii před dvaceti lety. Tehdy jí bylo sedm, a zůstalo po ní jen několik hraček zabalených ve staré skříni ve vesnickém domku, kam jsem jezdívala o prázdninách.
S náramkem v kapse jsem spěchala domů. Klíč v zámku mi v palci zabolel — jako by mi našeptával: „Přestaň čekat.“ Uložila jsem ho na kuchyňský stůl a vyndala starou krabici s rodinnými vzpomínkami. Byl to prastarý archiv — fotografie, deníky, pár kusů oblečení i uzlíčky vlasů, které prababička schraňovala pro štěstí.
Po chvíli jsem našla to, co jsem hledala: zastrčenou mezi dopisy a starými pohlednicemi tištěný snímek Sářiny ruky vyplňující papír korálky. A vedle něj visela ta samá kombinace korálků a písmenek „SÁRA“.
Vzpomněla jsem si na Sářino tiché úsměvy, když mi při svých sedmi letech předváděla, jak sama navléká korálky na niti. Vzpomněla jsem si – a znovu jsem ucítila bolest, kterou jsme tehdy všichni tušili, ale nikdo nepřiznal. Po autonehodě, co si vzala její život, se rodinné domy zavřely a téma Sára bylo tabu.
Náramek jsem tiskla v dlani. „Proč jsem si neuvědomila, že existuje?“ šeptala jsem nahlas. A pak jsem pochopila: Sára chtěla, abychom si na ni vzpomněli. Že po ní něco zůstalo — kousek jejího dívčího světa, který jsme schovali do zapomnění.
Další den jsem šla do místního obchodu s korálky. Koupila jsem další nitě a korálky v odstínech růžové, bílé a perleťové, přesně takové, jaké Sára měla ráda. Najednou to bylo jasné: náramek byl výzvou. Výzvou, abychom znovu začali mluvit o ztrátě, která nikdy nezmizí, ale kterou můžeme nést s vděčností za to, že jsme ji měli.
Večer jsem v kruhu rodiny rozložila korálky na stůl. A navlékali jsme společně — já, máma, táta i moje malé děti. Každý korálek jsme věnovali jedné vzpomínce: první Sářin úsměv, její slova o víle v zahradě, její oblíbenou píseň, kterou stále zpíváme na rodinných setkáních.
Když byl nový náramek hotový, položili jsme ho do skleněné koule na komodě v obýváku. Viděla jsem, jak prosvítá denní světlo — ten kousek růžové jako malá připomínka: že láska a paměť po těch, koho ztratíme, zůstávají živé.
