Článek
Prý mu to v Praze „nevyšlo“. Neřekla přesně co. Jen že „to tam bylo těžké“, „lidi hrozní“, „pronájem drahý“. A že si teď potřebuje odpočinout.
Vždycky to měl těžší. Tedy podle rodičů. Já byla ta, co všechno zvládla sama. Ta, co „si poradí“. On ten, co potřebuje trochu víc pochopení. A času. A klidu. A peněz.
První měsíc doma u rodičů si užíval. Máma mu vařila, táta mu přenechal svůj pracovní stůl. A já dostávala zprávy typu:
„Máš nějaké oblečení, co už nenosíš?“
„Nepřispěla bys mu na notebook, ať si najde práci?“
„Vždyť to je přece tvůj bratr!“
Jenže čas běžel. Dva měsíce. Půl roku. A žádná práce, jen výmluvy.
„Trh je teď náročný.“
„Neposílají odpovědi.“
„Asi na to prostě nemám štěstí.“
Přitom každý měsíc platili rodiče jídlo, internet, i jeho mobil. A když si objednal nový telefon na splátky, volala mi máma s dotazem, jestli bych mu ty měsíční platby nepřevzala.
„Vždyť ty máš slušnou práci. A on se přece snaží.“
Jenže mně to přišlo nefér. Ne kvůli těm penězům. Ale kvůli principu. Já jsem se v osmnácti sbalila a šla na koleje. Brigáda, škola, půjčka. Sama jsem si koupila první notebook, sama jsem si vyřizovala stipendia. Rodiče mě podpořili, ale rozhodně za mě nic nedělali.
A on? Třicet let, žádné trvalé zaměstnání, ale požadavky jako manažer. A rodiče mu všechno omlouvali.
„Víš, není na tom psychicky nejlíp.“
„Je to těžké, svět je jiný než dřív.“
„Měl by cítit, že má za sebou rodinu.“
A když jsem konečně řekla, že ne. Že mu účty platit nebudu. A že si myslím, že potřebuje ne pomoc, ale zodpovědnost… dostalo se mi ticha. Pak vyčítavé zprávy od mámy. A že prý „jsem se změnila“. A že „když bylo nejhůř, my jsme ti taky pomohli“. Jenže tehdy šlo o tisícovku na nájem. Ne o celou dospělost.
Dnes už se s bratrem skoro nevídám. Rodiče mu stále dávají naději, že se něco zlomí. A možná zlomí. Ale já u toho nechci být. Protože někdy nejde o peníze. Jde o to, kdo pořád natahuje ruku – a kdo se učí stát na vlastních nohách.
A i když to bolí, někdy musíš říct „ne“. I své vlastní rodině.
