Článek
Alespoň ne to podstatné. Byla jsem nejmladší ze tří dětí a dlouho jsem si myslela, že to znamená hlavně to, že mi všichni všechno vysvětlí. Jenže jsem brzy pochopila, že být nejmladší znamená hlavně to, že jsem všechno věděla až jako poslední. A někdy taky nikdy.
První moment, kdy jsem si to uvědomila, přišel v jedenácti. Táta najednou nebyl doma. Máma řekla, že je „na služební cestě“. Jenže sestra si druhý den v kuchyni šeptala s bráchou a já zaslechla slova jako „rozvod“ a „jiná ženská“. Když jsem se zeptala, co to znamená, usmála se na mě: „To nic, ty to nemusíš řešit.“
A přesně v tom to bylo. Nemusíš řešit. Nemusíš vědět. Jsi malá. Nechápala jsem, že ve chvíli, kdy jsem v rodině něco cítila jako napětí nebo bolest, mi to nikdo nevysvětlil. Jen mě odsunuli. A to pokračovalo celý život.
Když bráchu vyhodili ze školy, řekli mi, že přestoupil. Když teta zemřela, dozvěděla jsem se to až po pohřbu. Když babička onemocněla, prý byla „jen unavená“. A když jsem ve dvaceti zjistila, že mám nevlastního sourozence, bylo to náhodou – z dopisu, který máma nechala na stole. Celá rodina to věděla. Jen já ne.
Dlouho jsem si myslela, že mě chrání. Že mě chtějí uchránit před těžkostmi. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že to není ochrana. Je to nedůvěra. Jako bych nebyla dost silná. Nebo jako bych nebyla součástí všeho naplno.
Začala jsem být podezřívavá. Každá věta, každé ticho, každé „to nic není“ ve mně vyvolávalo úzkost. Co se děje? Co mi zase neříkají?
A pak jsem si uvědomila, že to dělám i já. Mlčím. Neříkám věci těm, kdo jsou mladší. Schovávám pravdu, protože jsem si zvykla, že se to dělá. Ale tím ten kruh nikdy neskončí.
Dnes už to vím. Pravda bolí. Ale mnohem víc bolí být ten poslední, kdo ji zná. Ten, komu neřeknou. Ten, kdo se všechno dozví napůl, pozdě nebo z cizích úst.
Mám dceru. Je jí devět. Ptá se na věci, na které jsem já nedostávala odpověď. A i když někdy nevím, jak říct pravdu, snažím se. Protože nechci, aby jednou napsala tenhle článek taky.
