Článek
Prý spolu byli pět let, rozešli se v klidu, ona odešla za prací do zahraničí a od té doby spolu nebyli v kontaktu. Mluvilo se o ní málo – vždy tak nějak mezi řádky. Vzpomínky byly spíš melancholické než hořké. A tak jsem to brala jako něco, co se prostě stalo. Každý máme minulost.
Začali jsme spolu žít zhruba půl roku po našem seznámení. Marek byl starostlivý, pozorný, měl rád řád. Občas mě překvapilo, jak moc lpěl na určitých detailech – třeba že ložní prádlo musí být složené „tak jako dřív“, nebo že určité jídlo se vaří „jen takto, jinak to není ono“. Připisovala jsem to zvyku. Nikdy jsem neměla potřebu srovnávat ho s nikým z jeho minulosti. Až do chvíle, kdy jsem poznala ji.
Jednoho dne, po dvou letech vztahu, mi Marek oznámil, že se jeho bývalá vrátila do Česka. Prý se rozešla s přítelem, vrátila se natrvalo a ozvala se mu jen, že by si ráda po letech popovídala. „Chce zavřít minulost,“ řekl mi. „Není to nic osobního.“ A já, hloupě důvěřivá, souhlasila. Věřila jsem, že mi to říká právě proto, že se mnou hraje čistou hru.
Na první pohled byla úžasná. Krásná, sebejistá, klidná. Naše první setkání – „čistě náhodné“ – proběhlo v kavárně, kam mě Marek pozval na kávu, a kam „se zrovna stavila“. Měla ten typický nenucený šarm, jaký mívají ženy, které přesně vědí, co znamenají. A hlavně – působila, jako by tam patřila. Vedle Marka. Do jeho gest, jeho smíchu, jeho ticha.
Začala se objevovat častěji. Ne najednou, ale nenápadně. Marek se s ní potkal „kvůli papírům“, pak „protože ho pozvala na výstavu“, později už „z nostalgie“. Když jsem se ptala, jestli mi něco neříká, reagoval podrážděně. „Ty mi nevěříš?“ Nevěřit bylo jako obvinit ho z něčeho nefér. A on byl přece ten spravedlivý.
Jednoho večera jsem šla do sklepa hledat vánoční ozdoby. A mezi krabicemi s knihami a starým nádobím jsem našla složku. Dopisy. Fotky. E-maily. Vše pečlivě uložené. Psala mu celé ty roky. Ze zahraničí. Přála mu k narozeninám. Přišla omluva, že na něj pořád myslí. A on jí odepisoval. Sice stručně, ale pravidelně. Každý dopis byl jako malý střípek pravdy: že Marek nikdy nepřestal komunikovat. A nikdy ji vlastně nepustil z hlavy.
Konfrontovala jsem ho. Ne poprvé, ale tentokrát jinak. Místo žárlivosti jsem mluvila tiše. A právě v té chvíli jsem pochopila všechno: nebyla to epizoda z minulosti. Ona nikdy neodešla. Jen fyzicky. V jeho hlavě a srdci byla pořád.
Nezapřel to. Jen pokrčil rameny. „Nikdy jsem ti nelhal. Jen jsem neřekl všechno.“ Prý je to jeho minulost, jeho věci, jeho city. A že je se mnou přece teď – „tak co řeším?“
Co řeším?
To, že jsem mu dala dva roky života. A on je celý ten čas sdílel se stínem jiné ženy.
Odešla jsem. Ne kvůli ní. Kvůli sobě. Protože jsem nechtěla být „ta druhá“, která si toho jen nevšimla.
