Článek
Táta bylo slovo, které se u nás doma prostě neříkalo. Ne že by mi máma výslovně zakazovala se ptát — jen pokaždé, když jsem to udělala, změnila téma, zatvářila se zvláštně nebo řekla: „To teď není důležité.“ A tak jsem se postupně naučila neptat.
Když jsem byla malá, chyběl mi — hlavně při školních besídkách, kde děti seděly v publiku máma s tátou. Měla jsem jen mámu. A i když se vždycky snažila, občas jsem cítila prázdné místo. Ale časem to člověk potlačí. Přijme, že to tak prostě je.
Jenže i po třicítce to ve mně zůstávalo. A hlavně – čím jsem byla starší, tím víc mi docházelo, že něco nehrálo. Byly fotky, ze kterých byl kdosi vystřižen. Pár prázdných míst ve vyprávění o dětství. A podivná poznámka tety, která jednou omylem prohodila: „On byl tak hodný… škoda, že to skončilo tak, jak to skončilo.“ Když jsem se zeptala, o kom mluví, okamžitě zmlkla.
Až nedávno, při jednom z těch podvečerů, kdy jsme si s mámou sedly nad kávu, jsem se znovu odvážila.
„Mami, já už nejsem dítě. Řekni mi pravdu o tátovi.“
Mlčela dlouho. Podívala se z okna, zamžourala do šera. Pak vstala a odešla do ložnice. Vrátila se s krabicí, na kterou sedal prach. Položila ji přede mě na stůl.
„Než ji otevřeš, musíš vědět, že jsem tě chtěla jen chránit,“ řekla tiše.
Otevřela jsem víko. A uvnitř byly dopisy. Spousta dopisů. Staré fotografie. Pár článků z novin, zažloutlých časem. A malý, kožený notýsek se zašlým nápisem „Deník 1992“.
Všechny dopisy byly psané jedním rukopisem. Krásným, pečlivým. Na začátku každého bylo moje jméno. A vždy – „Pro mou malou holčičku.“
Až při čtení jsem pochopila.
Můj otec nebyl člověk, který utekl, jak jsem si dlouho myslela.
Byl ve vězení.
Máma mi to vyprávěla pomalu, se zadrháváním v hlase. Prý se zamilovali na vysoké škole. Chtěli se vzít. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal – otec byl nespravedlivě obviněn ze zpronevěry. Pracoval tehdy jako analytik v menší bance, a když došlo k podvodu, padlo to na něj. Prý měl špatné kamarády. Ti, co zmizeli a nechali ho samotného nést následky. Byl mladý a naivní.
Dostal osm let. Já se narodila krátce po jeho nástupu do výkonu trestu. Máma za ním jezdila, psali si. Ale po dvou letech mu přišel dopis, že už dál nemůže. Chtěla, aby moje dětství nebylo ovlivněné tíhou jeho minulosti. A tak to celé pohřbila. A mě vychovala sama.
Jenže on nikdy nepřestal psát. Každý měsíc jeden dopis. Posílal je mámě, ta je ukládala do krabice. Někdy přidal i básničku nebo pohádku, kterou vymyslel pro mě. A i když se nikdy nevrátil do našeho života, nepřestal mě mít rád.
Když jsem dočetla pátý dopis, brečela jsem.
Máma seděla vedle mě a mlčela. Třásla se jí ruka, když mi nalévala další kávu. „Nechtěla jsem, aby tě to poznamenalo. Bála jsem se, že tě bude mrzet, že jsi ho neměla u sebe.“
Ale mrzelo mě spíš to, že jsem se to nedozvěděla dřív. Že jsem neznala pravdu o člověku, který mě zjevně miloval, i když z dálky.
Dnes mám krabici u sebe doma. Občas si některý dopis znovu přečtu. A přemýšlím, kde asi teď je. Jestli by mě chtěl potkat. A jestli by vůbec měl odvahu.
Ale jedno vím jistě: pravda má někdy trnitou cestu, ale je to jediná cesta, po které se dá jít dál.
