Dcera mi řekla, že slyší zpívat paní za zdí. V sousedním bytě ale nikdo nebydlí

Myslela jsem si, že už mě ale těžko něco překvapí. Až do chvíle, kdy mi moje devítiletá dcera Klárka oznámila, že „ve zdi za námi zpívá paní“. Nejprve jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Malé děti mají bujnou fantazii, slyší zvuky, které my dospělí přisuzujeme větrání nebo topení. Ale když se to opakovalo a znělo to, jako by opravdu někdo zpíval, dostala jsem strach – a zároveň zvědavost. Jak se ukázalo, tahle situace nám otevřela víc, než jsem čekala.

Bylo to jedno odpoledne, když jsem se vracela z nákupu a Klárka mě přivítala se zvláštním výrazem: tvář rozechvělá, oči zvědavé, hlas plný důležitosti. „Mami, slyším za zdí paní, jak zpívá. Je to taková tichá, smutná písnička.“ Řekla jsem si: „Určitě sousedé mají doma hudební trénink nebo karaoke.“ V bytě vedle ale nikdo nebydlel už několik měsíců; byt je aktuálně prázdný a čeká na prodej. V domě neprobíhá rekonstrukce ani údržba, nechodí nám tam nikdo jiný. Kromě nás a prázdného prostoru.

Odpověděla jsem jí: „Klárko, možná slyšíš ozvěny z druhé strany chodby. Občas se zvuky odrazí od zdí zvláštním způsobem; může to být i rádio z protější místnosti nebo zavřená klimatizace. Zkus si pamatovat, kdy to slyšíš: v jakou dobu a s jakou hlasitostí.“ Dcera přikývla, ale v jejích očích jsem viděla, že to nevzdá. „Ne, mami, není to rádio. Je to jako zpěv živé paní. Tichý, ale jasný.“

Snažila jsem se situaci brát s humorem: před očima se mi objevila scéna: malá Klárka v noční košilce naslouchá stěně a já skočím k zdi s odpalištěm, abych „vypátrala tu zpěvačku“. Ale zároveň jsem se modlila, aby to nebylo nic nebezpečného – třeba instalace čehosi, co by nás rušilo, nebo nějaké narušení bytu. A přitom jsem si uvědomila: moje dcera důvěřuje vlastním pocitům, slyší něco, co já přehlížím. A to mě donutilo situaci vzít vážněji.

Následující večer jsem si sedla s Klárkou do obýváku. „Kdybys to slyšela znovu, zkus to označit,“ řekla jsem. „Řekni mi: tady a teď.“ Po chvíli byla tma, zazvonila jsem dceři na rameno a nastražila ucho. A skutečně: tiché tóny, jako zpěv – možná jedna osoba nekvalitně intonující melodii, občas táhlý výdech nebo „ááá“ v neutrálním tónu. Celé to znělo melancholicky, jako stará lidová píseň zpívaná potichu. Trvalo to pár vteřin a poté to zmizelo. Moje srdce poskočilo: nebylo to jasné, akusticky výrazné, ale dívka měla pravdu. „Slyšíš to?“ zeptala jsem se Klárky. Přikývla. „Jo, mami.“ „Jdeme prozkoumat, odkud to přichází.“

Zkoušela jsem naslouchat z různých míst v bytě: u zdi, na chodbě před dveřmi, v jiných místnostech. Zvuk se zdál nejvíce slyšitelný u obývací zdi, která sousedí s prázdným bytem. Přišla jsem k myšlence, že možná někdo v sousedním prázdném prostoru něco provozuje: třeba občas tam někdo vejde? Ale ne, dům je uzamčený, správce potvrdil, že do prázdného bytu nikdo nepronášel hudbu ani nepotřebuje přístup. Zvuk se tak jevil záhadný.

Jako racionální člověk jsem chtěla vyloučit možné akustické jevy: ozvěny ze vzdálených bytů, rezonance vzduchových šachet, praskání starých trubek topení nebo vodovodního potrubí. Pozorovala jsem: zpěv se objevuje nejčastěji pozdě večer, kolem deváté až desáté, kdy je v domě ticho. Zkoušela jsem pustit nahrávku ruchů bytu vedle (simulovat, že tam někdo hraje hudbu) a poslouchat, ale i když přehrávání z reproduktoru znělo jinak: výrazně elektronicky, nepravidelně, nikdy ne tak čistě lidsky. Také jsem kontrolovala potrubí: žádné klapání, žádné vibrace, které by zněly jako hlas. Topné systémy už byly mimo sezónu a akustika neodpovídala zjevným rezonancím.

Dokonce jsem zkusila namluvit do telefonu hlas a přiložit ucho ke zdi – stopy tu nebyly: žádné odposlechy, žádné skryté reproduktory. Nic. Klárka však slyšela dál. Už jsem přemýšlela o psychologii: děti mohou mít silnější představivost, někdy se v noci bojí a vnímají domnělé zvuky jako někoho mluvícího skrz zeď. Ale tón a kvalita hlasu, jak mi popisovala, byly pro ni i pro mě (když jsem to sama slyšela) příliš konkrétní na to, aby to byla jen výmysl. A když jsem se ji ptala, co zpívala, opakovala refrén: v češtině nesrozumitelná slova, občas „la-la“, ale melodie připomínala starou lidovou ukolébavku. „Jako by stará paní zpívala dětem,“ dodala.

Viděla jsem, že Klárku situace i trochu děsí. Občas se večer zdráhavě postavila ke zdi nebo odmítla jít spát na tu stranu pokoje. Rozhodla jsem se, že ji uklidním. Vysvětlila jsem jí, že občas i my, dospělí, slyšíme podivné věci a že to nemusí znamenat nic špatného – možná je to směsice zvuků a vzpomínek. Nabídla jsem jí, že můžeme spolu zavést „záznamník zvuků“: kdy to slyšíme, jak dlouho to trvá, co cítíme. Klárka byla ráda, že beru její zkušenost vážně, ale zároveň jsme odlehčili situaci: vtipkovaly jsme, že možná je to sousedka zpěvačka z minulosti, která se rozhodla pozdravit svět zpoza zdi, a my ji musíme najít. Nebo že to může být duch hudebnice, která kdysi bydlela v domě a chce se s námi podělit o písničku.

Tímto přístupem jsem dceři ukázala, že i neobvyklé zážitky se dají zpracovat s klidem a nadhledem. Pomohlo jí to necítit se osamělá nebo „divná“. Také to mě přimělo vnímat záhadu spíše jako rodinnou aktivitu než jako strašidelný problém.

Abychom situaci lépe pochopily, rozhodla jsem se zjistit něco o historii domu. Kontaktovala jsem správce a sousedy, abych zjistila, zda někdo dříve neslyšel podobné zvuky. Ukázalo se, že před lety v tom bytě bydlela starší paní sólistka – zpěvačka amatérka, která se účastnila místních pěveckých klubů. Při vzpomínkách na ni se ve mě rozbouřila směs nostalgie a melancholie. Paní prý měla silný, but přesto jemný hlas, ráda zpívala lidové písně a ukolébavky. Jednoho roku se odstěhovala za dětmi do jiného města a byt zůstal prázdný. Někteří sousedé vzpomínali, že prý večer zpívala před okny, ale vítr a akustika to prý neslyšelo až na chodbu. Nikdo netušil o opakujícím se zpěvu po jejím odchodu.

Když jsem Klárce předala informace, otevřela oči dokořán: „Takže možná je to její zpěv, který se tu ztratil a teď se vrací?“ Usmála jsem se: „Možná to je vzpomínka, ozvěna její písně v zdech.“ Zároveň jsem ale chtěla ověřit, zda nejsou jiné vysvětlení: staré dřevěné trámy mohou rezonovat při změnách teploty, ale ten lidský prvek zůstal nevyřešený. Uvažovala jsem o záznamech domu – půdorys, stavební materiály, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tam byl skrytý reproduktor nebo odposlech. Zvuk přicházel vždy v přibližně stejnou dobu, jako by byl naprogramován na nějaký biologický či fyzikální rytmus. Možná stěny nesou zřetězené odrazy zvuků z okolních domů, ale i ti lidé už tam dlouho nebyli.

Rozhodla jsem se, že přistoupíme k tomu jako k malému svátečnímu rituálu: jednou týdně večer, když bude ticho, si uděláme „zpívací večer pro paní za zdí“. Zapálily jsme malou svíčku na parapetu, vzaly skleničku čaje a otevřely záznamník zvuků. Klárka přinesla kresby: nakreslila představu paní se staromódním šatníkem, noty nad hlavou a melodii vycházející ze zdi. Já jsem vyhledala v archivu lidových písní několik tichých koled a ukolébavek. Pustily jsme je nahlas tichým tónem a poslouchaly, jestli se ozvěna spojí se zaznamenaným zpěvem. Ve chvíli, kdy písnička dozněla, Klárka se pousmála: „Myslím, že to bylo ono. Tohle je melodie podobná tomu, co slyším.“ I když to nevyřešilo úplně záhadu, pomohlo nám to na ni nahlédnout jako na emotivní spojení s minulostí, nikoli jako na strašidelný jev. Klárka měla pocit, že zpěv už není hrozba, ale pozdrav – pozdrav dávné paní, kterou si obě vážíme, ačkoli ji neznáme osobně.

Abych situaci pojala i seriózně, obrátila jsem se na odborníka na akustiku starých budov. Popisovala jsem mu: tichý lidský hlas, objevující se ve specifické části zdi, v pravidelném čase. Navrhl, abychom nahráli přes několik dní noční zvuky s citlivým mikrofonem, analyzovali frekvence. Udělaly jsme záznamy a ukázalo se, že frekvenční vzorce skutečně odpovídají lidskému vokálu – ne běžné rezonanci potrubí. Odborník připustil, že někdy se může jednat o jev zvaný akustická paměť materiálu: staré dřevo a omítka mohou dlouhodobě „nosit“ záznam větších vibrací (například když paní zpívala nahlas před lety) a při specifických podmínkách teploty a vlhkosti se „uvolnit“ v podobě velmi tichých ozvěn. I když je to teorie, dávala smysl: architektura domu, materiály, čas, zpěv s dostatečnou intenzitou kdysi. Tuto myšlenku jsem s Klárkou sdílela: „Tvůj zpěv paní se mohl někde „uložit“ do zdi a teď se znovu ozývá, když se stěna ochladí nebo zahřeje přes den.“ Dcera se zaradovala: „Takže je to jako strašidlo, ale milé strašidlo, co zpívá?“ Přikývla jsem: „Ano, milé strašidlo sentimentu.“ A tím se pro nás záhada přenesla do pohodlné roviny: věda a emoce se spojily, abychom pochopily neobyčejné v našem domě.

Od té doby už Klárka slyší zpěv občas méně často – možná vědomé naslouchání i rituál „zpívacího večera“ změnily atmosféru domu. Já vnímám, že zvuky zdi nejsou důvodem strachu, ale spojnicí s minulostí – s příběhem staré sousedky, která tu kdysi žila a zpívala ve svých chvílích radosti či tiché melancholie. Uvědomila jsem si, jak důležité je naslouchat dětem: pokud dceřin hlas varuje, neignorovat ho jako pouhou dětskou fantazii, ale hledat vysvětlení a přitom zachovat nadhled a humor. A také jsem pochopila, že staré domy mohou nést neviditelné příběhy, které čekají na to, až jim nasloucháme. Někdy stačí otevřít „ucho do zdi“ a nechat minulost zazpívat svou písničku – i když v tichu, i když jen slabě, i když to zní jako záhada.

A tak i já občas přiložím ucho ke zdi, naslouchám a usmívám se: „Děkuji ti, paní za zdí, za tvůj zpěv.“ A Klárka se ke mně přidává: „Mami, slyšíš to?“ A já odpovídám: „Ano, slyším. A je to krásné.“