Článek
Seděli jsme v obýváku, dcera měla za úkol vyprávět ve škole o svých předcích. Vyhledávala staré rodinné fotografie, a přišla za mnou s jednou zvláštní fotkou.
„Podívej, tati,“ řekla tiše a podala mi obrázek vybledlé černobílé fotografie muže s laskavýma očima a jemným úsměvem. „To je můj dřívější táta.“
Můj pohled sklouzl po té tváři. Něco mi bylo povědomé. Pak mi to došlo – ten muž vypadal přesně jako já, ale před dvaceti lety. Měl stejný výraz, stejný způsob, jakým se mu kolem úst rýsovaly jemné vrásky. Byl to můj portrét z mládí.
„Kde jsi tu fotku našla?“ zeptal jsem se, i když tušil, že odpověď mě nezklame.
„Ve škole jsme měli úkol hledat něco zvláštního o rodině. Paní učitelka říkala, že můžeme použít i fantazii.“
Zpočátku jsem si myslel, že dcera jen vymýšlí nebo chce být kreativní. Ale ten okamžik ve mně něco zamotal. Jak by mohla mít „dřívějšího tatínka“, který vypadá jako já?
Začal jsem přemýšlet o rodinných historkách, které mi moje máma vyprávěla. Vzpomínky se mísily s představami, a v mysli mi vyvstaly otázky, které jsem si nikdy nedal.
Co kdyby v naší rodině byla nějaká zvláštní spojitost mezi generacemi? Že možná duše nebo vzpomínky nějak putují časem? Nebo snad dcera objevila ve svém nevědomí něco, co já ještě nechápu?
Začal jsem s ní mluvit o snech a pocitech. Řekla mi, že má občas zvláštní sny, ve kterých je někdo, kdo ji chrání a vede. A že tento „dřívější táta“ jí říká věci, které já neznám.
Začal jsem se dívat na svět jinýma očima. Možná je někdy realita mnohem složitější, než si myslíme. Možná nám děti dokážou připomenout to, co my sami zapomněli.
Ať už je pravda jakákoli, tahle fotka a příběh, který s ní dcera přinesla, mě naučily naslouchat více, věřit více a připustit, že život může být záhadnější, než jsme si kdy mysleli.
