Článek
Vyzvedla jsem Aničku ze školky, měla za sebou první týden docházky a oči jí zářily nadšením. V batůžku mi předala malou, zašlou panenku s rozcuchanými vlasy a poškrábanými botkami. „Našla jsem ji v koutku,“ řekla pyšně, „a panenka se mi líbí.“ Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost – připadala mi jako hračka, která už dlouho čekala, až si ji někdo všimne.
Ten večer jsem panenku položila na polici v Aniččině pokoji vedle lůžka. Když jsem jí před spaním četla pohádku, koukala na ni usměvavýma očima. Ráno už tam však panenka nebyla. Rozespalá holčička se zasmála: „Maminko, koukni! Panenka je na stolku v obýváku.“ Vzala jsem ji zpět a vrátila na původní místo. Řekla jsem si, že ji asi Anička víc nechtěně přemístila.
Během následujících dnů se ale hračka začala stěhovat bez našeho vědomí. Každé ráno jsme ji nacházely jinde: na kuchyňské lince, na parapetu nad dřezem, v prázdném akváriu, v košíku s prádlem. Vždy dokonale složenou, tělem narovnanou, jako by tam čekala. Anička tvrdila, že jí „panenka ukazuje cestu“, já jsem se usmívala a myslela si, že si paní učitelky ve školce panenku půjčily pro výtvarnou dílnu.
Jedné noci jsem se probudila. V ložnici bylo ticho, ale světlo lampičky na nočním stolku mi odhalilo stín v rohu pokoje. Panenka stála u dveří – v jejích malé ruce byla přikryta červeno–bílá mašle, kterou jsem tam nikdy nepoložila. Srdce mi začalo prudce bít. Vzala jsem ji opatrně do dlaně a v tu chvíli uslyšela tiché šustění v chodbě. Vydala jsem se napůl spící podívat.
Když jsem došla na chodbu, nespatřila jsem ničím jiným než otevřené dveře pokojů a měkké světlo chodby. Všude byla prázdno, a přesto… malá mašle ležela u vchodu do dětského pokoje. Pomyslela jsem si: „Tahle hra začíná být moc podivná.“ Vrátila jsem panenku i mašli zpět na polici a zamkla pokoj.
Další ráno panenka zmizela úplně. Zeptala jsem se Aničky, co udělala, a ona podezřívavě zavrtěla hlavou. Teprve když jsem se rozhodla podívat do skříně v hale, našla jsem panenku – seděla tam na nejvyšší polici vedle rodinných fotografií. Vedle ní byla malá kamínková destička, kterou jsem nikdy neviděla. Na její hladké ploše bylo jemně vyrytých několik písmen: „S. L.“ a pod tím datace „1923“.
Ztuhla jsem. Vzala jsem destičku do ruky a zjistila, že je ještě teplá. Vyšla jsem do obýváku za manželem, otevřela mu dlaň: „Podívej.“ Když destičku otočil, zčervenal a vzhlédl s vážným pohledem. „To je pamětní známka z domu, kde jsem vyrůstal,“ vypravil chvějícím se hlasem. „Můj pradědeček tam měl synagogu. V roce 1923 sem přivezli děti z pochodu smrti, aby tu našly útočiště… Panenky byly jejich jedinou útěchou.“
Najednou dávalo smysl, proč si panenka „pluje“ po našem domě. Nebyla to hra. Bylo to volání. Volání, abychom si vzpomněli. Abychom nezapomněli na příběhy dětí, které kdysi hledaly domov. A ony zanechaly kousek své naděje ve vlásech té panenky.
Od té chvíle jsme panenku i destičku umístili do malého rámu na zdi. Vedle plakátu s rodinnými fotografiemi. Anička každé ráno vchází do pokoje, podívá se na panenku a šeptá: „Dobré ráno, kamarádko.“ A já vím, že můj malý poklad už nesmí jen zčista jasna běhat po domě. Panenka se stala strážkyní vzpomínek na nevinné děti, kterým jsme dlužni pamatovat.
