Článek
Děti přece mívají divokou představivost. Naše pětiletá Laura ale začala být čím dál tišší pokaždé, když šla kolem koupelny. Přestala se tam chodit sama česat, nemohla si čistit zuby bez toho, aby za ní někdo stál. A pak jednoho večera, při uspávání, šeptla:
„Mami, ona se v zrcadle nehýbe jako já.“
Zamrazilo mě. Myslela jsem, že to bude další dětský strach – černá ruka pod postelí, stín v rohu pokoje. Ale Laura mluvila klidně, soustředěně, jako někdo, kdo nechce zpanikařit.
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„Já. Ale jiná já. Když mrknu, ona se opozdí. A někdy se na mě usmívá, i když já ne.“
S manželem jsme si mysleli, že to může být projev stresu. Ve školce se začaly řešit změny, nová paní učitelka, a Laura je citlivé dítě. Ale její strach se stupňoval. Jednou v noci jsme ji našli, jak sedí v chodbě, objímá plyšového medvěda a odmítá jít kolem zrcadla zpátky do pokoje.
Rozhodli jsme se zrcadlo přikrýt dekou. Pomohlo to – na pár dní. Pak jsem si všimla, že si Laura oblepuje zrcadla i ve svých hračkách. Panenkám otáčela hlavy, aby se „nedívaly“. Když jsem se jí zeptala proč, řekla:
„Protože ony to sledují za mě.“
Začalo mě to děsit. Nejsem pověrčivá, ale tohle nebyl obyčejný dětský rozmar. Zkoušela jsem se dívat do zrcadla, hledat „opožděné pohyby“. Nic jsem neviděla. Ale přišla jiná podivnost.
Na mobilu jsem začala nacházet videa. Někdo nahrával, jak si Laura hraje v pokoji – sama. A v odrazu šatní skříně, kde viselo malé zrcadlo, se její obraz… nehýbal přesně stejně.
V jednom z videí se Laura natáhla pro pastelku. Její odraz to udělal o zlomek vteřiny dřív.
Přísahám, že jsem to nechtěla vidět. Ale nešlo to ignorovat. V záběru se odraz usmál. Skutečná Laura zůstala vážná.
Zavolala jsem odborníka na dětskou psychologii. Nepřímo jsme probírali, zda nejde o projevy disociace nebo jiného stavu. Ale všechno ostatní – chování, reakce, testy – bylo normální.
Jen ten strach ze zrcadel přetrvával.
Dnes už Laura spí jinde. Změnili jsme bydliště. V novém domě nemáme zrcadla. V žádném pokoji. Ani v koupelně. Používáme jen malé ruční, a i ty Laura obrací, když je nepoužívá.
A co já?
Občas si vzpomenu na to video. Už ho nemám. Zmizelo.
Ale někdy, když jdu kolem výlohy nebo lesklé plochy v noci, nedívám se dovnitř. Jen pro jistotu.
Co kdyby…?
