Článek
Nikdy jsem ji netrestala za špatné známky, protože žádné neměla. Byla pečlivá, svědomitá a tichá. Odmala si po sobě uklízela hračky, nemusela jsem jí připomínat domácí úkoly. Všichni mi ji chválili. A já byla hrdá.
Když jsme začali mluvit o střední škole, přišlo mi samozřejmé, že zkusí gympl. Sama jsem na jednom studovala a měla jsem pocit, že to byla dobrá volba – dalo mi to široký základ, otevřelo dveře. Řekla jsem jí to. A ona přikývla. Vlastně vždycky přikývla.
Začali jsme se připravovat. Přihlásili jsme ji na přípravný kurz, koupili cvičebnice, začali počítat testy z minulých let. Nejdřív to zvládala. Ale začala si vyčítat každou chybu. Kolikrát jsem ji našla nad sešitem v deset večer, oči unavené, ruce popsané propiskou.
„Dneska jsem udělala sedm chyb,“ řekla mi jednou. „To je moc, že jo? To se na gympl nedostanu.“
Tehdy jsem se zasmála. „Neblázni, to zvládneš. Jen se musíš víc soustředit.“
A ona se začala soustředit ještě víc. Přestala si psát s kamarádkami, přestala chodit ven. O víkendu jsme jeli na výlet a ona si s sebou vzala cvičebnici. Říkala jsem si, že je to obětavost. Že je zodpovědná. Neviděla jsem, že se hroutí.
Večer před přijímačkami si vzala sprchu. A zůstala v koupelně zamčená přes půl hodiny. Když jsem zaklepala, neodpovídala. Odemkla jsem dveře mincí.
Seděla na zemi, zabalená v ručníku, ruce se jí třásly. Plakala tiše, bez zvuku. „Já tam nechci,“ zašeptala. „Já to nezvládnu. Když to pokazím, budu zklamání.“
Ten večer jsem poprvé pochopila, že celou dobu nežila v našem bytě klidná holka, ale uzlíček nervů, který se snažil nezklamat. Ne nás – ale hlavně sebe.
Odvedla jsem ji k dětské psycholožce. Byla skvělá, jemná, chápavá. Pomohla nám oběma. Já si musela přiznat, že jsem dceři nevědomky vytvořila svět, kde se úspěch stal jediným cílem. Ona se učila říkat „ne“, říkat „nevím“, a říkat „potřebuju pauzu“.
Přijímačky zvládla. Ne bez stresu, ale zvládla. Dnes je na gymplu. A i když je to těžké, snažím se už nikdy neříkat věty typu „musíš“ a „nesmíš to pokazit“. Ptám se: „Jak ti v tom můžu pomoct?“ a „Je to opravdu tvoje volba?“
Zní to jednoduše, ale trvalo mi to měsíce.
Dodnes si vyčítám, že jsem to neviděla. Ale dnes vím, že i rodiče se musí učit. A že nejlepší výkon roste v bezpečí, ne v tlaku.
