Článek
Celé dětství byla samostatná, nebojácná a plná odhodlání – vlastnosti, které jsem jí záviděla. Já jsem ve svém životě hrála podle pravidel ostatních. Klára si psala ta svá. Občas to mezi námi zaskřípalo, ale vždy jsme si k sobě cestu našly.
Po studiích zůstala v zahraničí. Pracovala, cestovala, volala mi jednou týdně a na Vánoce nebo v létě jezdila domů. Vždy na pár dní, občas s kolegyní nebo kamarádkou. Nikdy s partnerem. Nikdy s nikým, koho by představila jako „někoho výjimečného“. Brala jsem to jako její styl. Nikdy nebyla moc otevřená, co se týče vztahů. A já se neptala.
Letos na jaře mi oznámila, že přijede na delší dobu. Měla pauzu mezi projekty a chtěla být s rodinou. Potěšilo mě to – a ještě víc, když řekla, že s ní přijede „někdo, koho bych měla poznat“. V duchu jsem si představovala usměvavého, slušně vychovaného muže, který bude mít rád moji dceru a možná – možná – bude mluvit o budoucnosti.
Když vystoupily z auta, na první pohled jsem poznala, že to nebude tak, jak jsem čekala. Klára vystoupila první, vypadala jako vždy – uvolněná, spokojená. A pak otevřela druhé dveře a podala ruku ženě. Menší postavy, v džínách a mikině, s úsměvem, který mě zaskočil svou přirozeností.
„Mami, tohle je Noor.“
V tu chvíli mi v hlavě proběhlo tisíc myšlenek, ale ani jedna se nehodila k tomu, co bych měla říct. Pozdravila jsem ji. Políbila dceru. Usmála se. Ale v hlavě mi dunělo: Tohle jsem nečekala.
První dny jsem se snažila chovat, jako by se nic nestalo. Jako by Noor byla jen další host. Ale čím déle byly u nás, tím víc mi docházelo, že to není jen host. Že ji Klára drží za ruku, že si vyměňují pohledy, že mají svůj tichý jazyk a že spolu sdílejí víc, než jsem si kdy dovolila s kýmkoli já.
A právě to mě bolelo nejvíc. Ne že je to žena. Ale že o tak důležité části svého života mi Klára nikdy neřekla. Že mě k tomu nepřizvala dřív. Že jsem se musela cítit jako někdo, kdo se dozvídá pravdu pozdě. A pak mi to došlo – nebyla to její vina. Byla to moje. Možná nikdy necítila, že u mě bude přijata taková, jaká je.
Jednoho večera jsme seděly samy u vína. Noor šla spát. A já se zeptala: „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Klára se podívala do skleničky. „Protože jsem se bála, co uvidím ve tvých očích.“
Zavřela jsem oči. A věděla, že je jen na mně, co v nich příště uvidí.
Ten večer jsme plakaly obě. Omluvila jsem se. Ne za to, co cítím – ale za to, co jsem jí nevědomky nedala. Přijetí. Důvěru. Bezpečí.
Dnes si s Noor píšeme i bez Klářina prostřednictví. A když mi dcera nedávno volala s tím, že uvažují o dítěti, bylo mi jasné, že udělala další krok. A že tentokrát mě k němu přizvala od začátku.
