Článek
Ale když naše dcera dostala nabídku studovat na prestižní střední škole s ubytováním, přesvědčila nás, že je to její sen. Byla chytrá, samostatná, vždycky měla hlavu plnou plánů. Věřili jsme jí. A tak jsme ji v září s kufrem plným oblečení, knížek a nadějí vyprovodili.
Zpočátku se všechno zdálo v pořádku. Volali jsme si, psali si zprávy, posílala nám fotky z výletů i zápisky z výuky. Působila spokojeně. Ale zhruba po dvou měsících jako by se něco zlomilo. Zprávy začaly řídnout, hovory byly čím dál kratší. „Mám hodně učení,“ říkala pokaždé. Přesně ta věta, kterou jsem jako máma nikdy nechtěla slyšet bez vysvětlení.
Když přijela na Vánoce domů, byla jiná. Mlčenlivá. Uzavřená. Jako by jí někdo stáhl roletu přes duši. Nechtěla se bavit o škole, o spolužácích, o ničem. Dřív jsme si povídaly o všem – teď se zavírala v pokoji a večery trávila s mobilem v ruce a sluchátky v uších. Přisuzovala jsem to pubertě. Říkala jsem si, že je to přechodné. Že se to zlepší. Ale nezlepšilo.
Po návratu zpátky na internát už jsme si volaly jen výjimečně. A když přijela o Velikonocích, byla ještě tišší než dřív. V noci jsem slyšela, jak potají brečí. Když jsem se jí ráno ptala, proč plakala, tvrdila, že to byl jen špatný sen. Kdybych tehdy věděla, co se za tím snem skrývá, nikdy bych ji tam už neposlala.
Pravdu jsem se dozvěděla až mnohem později. Po maturitě, kdy se konečně rozhodla mi všechno říct. V tu chvíli už byla dospělá, silnější, ale zranění, které si nesla, bylo hlubší, než jsem si dovedla představit.
V prvním ročníku se stala terčem šikany. Byla jiná – přemýšlivá, citlivá, uzavřená. A to některým spolužákům stačilo. Posmívali se jí, schovávali jí věci, psali jí anonymní vzkazy. Jedna dívka dokonce zmanipulovala ostatní, aby ji ignorovali. Měla tam jen jednu kamarádku – a ta brzy přestoupila jinam. Na internátu se cítila sama, nechtěná, zbytečná.
Řekla mi, že několikrát uvažovala, že školu opustí. Ale bála se, že nás zklame. Že zklame samu sebe. Nikomu to neřekla. Ani učitelům, ani vychovatelům. A hlavně – ani mně. Protože jsem prý pořád opakovala, jak jsem na ni pyšná. A ona nechtěla zklamat mou pýchu.
Seděla proti mně, když mi to vyprávěla, a v očích měla slzy. A já měla pocit, že selhala jako máma – ne ona, ale já. Byla jsem slepá k její bolesti. Nechtěla jsem vidět, že se trápí, protože jsem se bála pravdy.
Dnes spolu o tom mluvíme otevřeně. O všem. Už není ta uzavřená dívka z internátu. Pracuje s lidmi, píše, přednáší o duševním zdraví. Říká, že to, co prožila, ji posílilo. Ale zároveň jí to vzalo kus důvěry – ke světu, k ostatním, ke mně.
Kéž bych tenkrát místo výmluvy na pubertu víc poslouchala ticho mezi jejími slovy.
