Článek
Doma voněla večeře, rádio hrálo potichu staré české šansony a já si zrovna sedala na gauč s hrnkem čaje, když se dcera vřítila do obýváku s nadšením v očích.
„Mami, koukej, co jsem si vybrala v antikvariátu!“ zvolala a položila mi do klína starou, lehce ošoupanou knížku s látkovou vazbou. „Písně melancholie“, stálo na obálce zlatým písmem. Autora jsem neznala. Měla jsem za to, že ji vezla domů jen kvůli vzhledu – milovala věci, které působily tajemně, staře, skoro jako z jiného světa.
„Můžu se podívat dovnitř?“ zeptala jsem se, spíš ze zvyku než ze zvědavosti. Přikývla.
Otevřela jsem ji někde v polovině. A v tu chvíli mi zatrnulo.
Mezi dvěma stránkami byla vložená fotografie. Stará, matná, lehce zažloutlá. Nejdřív jsem tomu nevěřila. Možná náhoda. Možná někdo, kdo mi byl podobný. Ale čím déle jsem se na tu fotku dívala, tím víc jsem věděla – jsem to já.
Měla jsem tam maximálně sedmnáct, možná osmnáct let. Měla jsem dlouhé tmavé vlasy, na sobě kabát, který jsem si pamatovala – ale rozhodně jsem o té fotce nikdy nevěděla. Nikdy jsem v té době nechodila do ateliéru, nikdy mi nikdo takový snímek nedal. A už vůbec jsem nikdy nedržela v ruce tu knihu.
„To je…“ začala jsem, ale věta mi zůstala v krku. Dcera se na mě podívala.
„Ty se tam poznáváš?“
Přikývla jsem. V tu chvíli mě napadlo hned několik vysvětlení. Možná náhoda. Možná někdo tu fotku ztratil, vypadla a zůstala ve hřbetu knihy. Ale proč právě moje? Proč v knize, kterou si má dcera intuitivně vybrala z tisíců jiných?
Když jsem se druhý den vydala do antikvariátu, doufala jsem, že dostanu odpověď. Starší pán za pultem si pamatoval, že knihu donesla žena středního věku spolu s krabicí dalších svazků. „Měla plné ruce, říkala, že vyklízí půdu po tetě,“ řekl mi. Nic víc.
„Nepamatujete si, jak vypadala?“ ptala jsem se, snažíc se najít v tom nějakou logiku.
„Hodně jako vy, slečno. Promiňte – paní,“ usmál se omluvně.
Když jsem odcházela, byla jsem možná ještě zmatenější než předtím.
Doma jsem fotku znovu vytáhla. A až na druhý pohled jsem si všimla detailu, který mi předtím unikl. V pravém dolním rohu byla malinká tužkou napsaná poznámka:
„Věděla jsem, že to najdeš.“
Zatajila jsem dech.
Doteď netuším, kdo tu fotku pořídil. Kdy a proč vznikla. Ani kdo ji vložil do knihy, která se náhodně ocitla v rukou mé dcery. Ale jedno vím jistě – některé věci si nás najdou ve chvíli, kdy jsme na ně připraveni.
Fotku mám dnes zarámovanou na stole. A vedle ní leží ta kniha. Někdy ji otevřu a čtu si z ní, i když poezie nikdy nebyla můj žánr. Ale v těch verších je něco zvláštního – jako by každý z nich flétnově šeptal o paměti, o návratech a o tom, že minulost má vlastní způsoby, jak se nám připomínat.
Možná náhoda. Možná osud. A možná jen tichý důkaz, že někde hluboko v čase existují spojení, která neumí vysvětlit ani věda, ani rozum.
