Článek
Děti mívají imaginární kamarády.
Když mi dcera oznámila, že si hraje s nějakou holčičkou, usmála jsem se a přikývla.
„A jak se jmenuje?“
„Eliška,“ řekla bez váhání.
To jméno mě okamžitě bodlo do žaludku, ale rychle jsem to sama sobě rozmluvila. Eliška je běžné jméno. Nic zvláštního.
Jenže jsem se při tom zachvěla.
Dcera začala trávit s „Eliškou“ většinu času. Mluvila s ní, smála se, dokonce jí u stolu nechávala místo.
Když jsem jí dala talířek s večeří a ona zamračila ručičky:
„Mami, to je Eliščino místo,“
překvapilo mě to, ale nechala jsem to být.
Jednou jsem slyšela, jak si povídá sama v pokoji. Samozřejmě jsem čekala dětské žvatlání. Jenže tohle bylo jiné.
Byly tam pauzy. Takové, kdy někdo druhý odpovídá.
„Ne, to nemůžu říct… maminka by se zlobila.“
Chvíle ticha.
„Ale ona to NEUDĚLALA schválně…“
Ticho.
„Já vím, že tě to bolelo…“
Zůstala jsem stát mezi dveřmi jako přikovaná.
Když mě dcera spatřila, zavřela pusu a zrudla.
„Mluvila jsi s Eliškou?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„Ano,“ pípla.
Tehdy se mi poprvé stáhl žaludek úplně.
Večer jsem se snažila zapomenout.
Ale to jméno…
Eliška.
Moje první dcera. Ta, o které jsme nikdy nemluvili.
Ta, kterou jsem ztratila v šestém měsíci těhotenství.
Nikdy jsem o ní neřekla ani slovo – ne rodině, ne přátelům. Jen tehdejšímu partnerovi a lékařům. Po porodu byla tak malinká, že jsem ji ani nedržela. Jen jméno zůstalo uvnitř mě jako neotevřená jizva.
A přesto si současná dcera vybrala přesně to jméno. Náhodou? Možná. Ale čím víc jsem to pozorovala, tím míň jsem tomu věřila.
Začaly další zvláštnosti.
Jednou dcera přišla ke mně do kuchyně a šeptala:
„Mami… Eliška říká, že ji nenechali odejít.“
Zamrazilo mě.
„Jak to myslíš?“
„Říká, že zůstala tady. Že ji to bolí. Že chce, abys ji viděla.“
Ta slova mě doslova přibila k podlaze.
Další noc se to zhoršilo.
Dcera brečela ze spaní. Šla jsem ji uklidnit, ale když jsem otevřela dveře, seděla na posteli v tureckém sedu, oči dokořán, úplně vzhůru.
„Eliška mi řekla, že mám maminku varovat.“
„Před čím?“
„Před tím, co se stalo. Před tím, jak jsi ji pustila.“
Srdce se mi zastavilo.
Nikdy, nikdy jsem to slovo nepoužila. Nikdy jsem neřekla, že jsem ji „pustila“.
Ale já sama si to tak v hlavě opakovala roky. Tichá, skrytá vina, která mě pronásledovala.
Jak by to mohla znát?
Když jsem se snažila dceru uklidnit, najednou se prudce otočila k rohu místnosti.
„Eliško, ne! To neříkej!“
A pak se rozkřičela, jako by tam skutečně někdo stál.
„NE! MÁMA MĚ MILUJE!“
Byla jsem paralyzovaná strachem. Držela jsem ji, třásla se v náručí a křičela do prázdna, jako by odpovídala někomu, koho vidí jen ona.
Trvalo hodiny, než usnula.
Ráno jsem do pokoje vešla s jasným cílem – uklidit, vyvětrat, setřást noční můru.
Ale uprostřed stolu ležel papír.
Dcera ještě nebyla vzhůru.
Na papíře byla nakreslená dívka.
Malá, s tmavými vlasy, bez obličeje.
A vedle ní druhá – moje dcera.
Držely se za ruce.
Pod kresbou stálo velkým písmem, dětským písmem:
„AŽ MĚ BUDEŠ CHTÍT VIDĚT, PŘIJDU.“
A pod tím malinkým písmem, skoro nečitelným:
„ELIŠKA“
Ten papír jsem dodnes nespálila. Bojím se, že kdybych to udělala, tu holčičku bych tím jen rozzlobila.
A hlavně…
občas mám pocit, že když se dívám na roh pokoje, někdo tam stojí.
A dívá se na mě.
Jako by čekal, až mu konečně odpovím.
