Článek
V koutě obývacího pokoje stál starý dřevěný přijímač po dědovi — památka spíš na dekoraci než na opravdové vysílání. Zvuk z repráků byl vždycky tlumený a rozladěný, tak jsem si konečně řekla, že ho vyčistím a zkusím naladit AM vlny.
Zapnula jsem knoflíkem, rádio zabručelo, zaškytalo a pak se ozvaly první tóny hitu z padesátých let. Usmála jsem se a pomalu ladila ladicím kolečkem. Místo dalších písní jsem ale začala slyšet hlasy. Nejprve vzdálené, nesrozumitelné, šumivé jako vítr v korunách stromů. Pak se linuly z reproduktoru věty:
„Miláčku, nezapomeň…“
Zastavila jsem se. Tón hlasu mi zněl podivně povědomě. Ladila jsem dál — a hlas vyšel z reproduktoru jasněji:
„…že jsem tě vždycky nosila v srdci.“
Cosi mi zaškubalo u srdce. Babička psávala dopisy, ve kterých používala přesně ta slova. Vzpomněla jsem si na její vzpomínky, které mi četla, když jsem byla malá. Vzduch v místnosti zhoustl.
Vypnula jsem rádio a za okamžik zase zapnula. Teď místo šumu zněla nová konverzace:
„Vzpomínáš na léto roku 1963? Ta zahrada, divoké maliny…“
Babiččino vyprávění o svém dětství v zahradě za domem, kde skákala bosá, když ona sama připomínala, že tam našla první lásku. Každé slovo bylo jako živé. Šla jsem k rádiu a natáhla ruku ke knoflíku — ale zvuk neustával.
Začaly se vrstvit hlasy: chabé hlasy mých rodičů při svatbě, záblesky rozhovorů mého strýce z rybářského spolku, hluk davu na náměstí v den, kdy jsem se narodila. A pak zněl opět ten známý tón:
„Moje milá vnučko… až toto uslyšíš, věz, že jsem tu stále s tebou.“
Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem se musela opřít o skříňku. V hlavě mi běžely vzpomínky na babiččin smích, její voňavé šátky, naší poslední společnou návštěvu parku.
Následující hodinu rádio přehrávalo útržky z minulosti — naše společné rozhovory zachycené někde na starých magnetofonových páscích, záznamy z vesnické rozhlasové stanice, maminčino četní – všechno to najednou ožívalo v dřevěné skříni rádia.
Když se večer vrátil manžel, našel mě, jak stojím s hlavou zabořenou do repráků. „Co to děláš?“ zašeptal. Ukázala jsem mu vysílání. Podíval se na mě zmateně, ale pak přikývl a pomohl mi rádio odpojit od antény. Šum ustal. Z reproduktoru se ozvaly jen poslední tóny statického praskání.
Sedli jsme si u stolu a já mu vyprávěla. On mi podal čaj a ruku. „Možná se to nikdy neopakuje,“ řekl tiše. „Ale já chápu.“
Poznámka autorky:
Někdy se minulost vrací v nečekaných chvílích. A stačí jedno staré rádio, aby hlasy, které jsme považovali za ztracené, znovu promluvily a připomněly, že vzpomínky nezanikají — jen čekají na chvíli, kdy je znovu uslyšíme.
