Článek
Tichý, šedivý, s deštěm bubnujícím do oken. Pracovala jsem z domova a byla jsem celý den sama. Pes byl u rodičů, přítel na služební cestě, dveře zamčené. Jen já, byt a zvuk deště.
V jednu chvíli jsem šla do kuchyně pro vodu. A tam jsem si toho všimla.
Mokré stopy.
Táhly se od vstupních dveří ke koupelně. Ne veliké, spíš malé. Jako by je udělaly bosé nohy – dětské, podle velikosti. Jedna za druhou. Každá jasně otisknutá v parketách. Stála jsem jako přimražená. Podlaha byla suchá, jen ty stopy zářily jako čerstvě položené.
„Musela jsem si toho nevšimnout dřív,“ pomyslela jsem si. Ale dveře byly zamčené. A celou dobu jsem byla doma. Sama. Vyšla jsem ven na chodbu – suchá. Sousedi ticho. Nikde nikdo.
Vrátila jsem se dovnitř a stopy byly… jiné. Posunuté. Teď vedly zpátky – od koupelny ke dveřím. Jako by se někdo otočil a odešel. Ale mezitím jsem byla jen v chodbě. Nikdo neprošel. Nic jsem neslyšela.
Začala jsem se cítit divně. Ten typ ticha, které najednou není klidné, ale tíživé. Šla jsem pro mobil, abych to vyfotila. Ale v galerii už jedna fotka byla. Ne moje. Neznámá. Rozmazaná, tmavá… s obrysem postavy v chodbě. Přesně v té, kde jsem stála.
Srdce mi bušilo. Prohledala jsem byt. Každý kout. Nic. Když jsem se vrátila do kuchyně, stopy zmizely. Úplně. Podlaha byla suchá. Jako by tam nikdy nic nebylo.
Zavolala jsem příteli. Řekl, že jsem si to možná představovala. Že jsem unavená. Možná jo. Možná ne. Ale od té chvíle se to opakuje.
Ne každý den. Ale někdy, když je ticho a venku prší, objevím je znovu. Mokré stopy. Vždy bosé. Vždy malé. Vždy beze zvuku.
Zkoušela jsem si na to počkat. Sedět a pozorovat vchod. Ale stopy se objeví, když se nedívám. A zmizí, když chci důkaz.
Jednou jsem našla v koupelně malý vlhký kapesník. Dětský, s vyšitou písmenkovou bordurou: „M.“
Nemám děti. Nikdy jsem ho neviděla. Ale schovala jsem ho. Pro jistotu.
Nevím, kdo nebo co to je. Neublížilo mi to. Ale vždycky, když slyším dešťové kapky, zadržuji dech. Protože možná zase přijde. A možná jednou… nezůstane jen u stop.
