Článek
Měl jsem volno, konečně trochu klidu po týdnu plném schůzek, telefonátů a únavy. Seděl jsem v obýváku s čajem a knížkou, když jsem to uslyšel.
Zazvonil telefon.
Krátké, tlumené zazvonění. Jako by z jiného pokoje. Položil jsem knihu a sáhl po svém mobilu. Ticho. Žádné zmeškané hovory, žádná notifikace. Možná televize? Nebyla puštěná. Byl jsem v bytě úplně sám. Ale ten zvuk se ozval znovu. Krátce, ale jasně. Vyšel z ložnice.
Prošel jsem bytem. Nikde nic. Ale pak jsem ve skříni, úplně dole pod starými svetry, našel něco, co jsem tam dávno zapomněl.
Malý tlačítkový mobil. Starý Siemens, model, který měl kdysi můj děda. Vzpomněl jsem si, že jsem ho našel, když jsme po jeho smrti uklízeli věci. Nechtěl jsem ho vyhodit. Odložil jsem ho sem, jako bezvýznamný artefakt minulosti.
Vzal jsem ho do ruky. Byl vypnutý. Ale když jsem ho zapnul, rozsvítil se.
A hned přišel zvuk. Zvuk zprávy. Na displeji naskočil jednoduchý text:
„Nechoď zítra do práce.“
Zamrazilo mě. V telefonu nebyla SIM karta. Nemohl přijmout žádnou zprávu. Všechny staré zprávy byly smazané. Tahle byla jediná. Není možné, aby tam jen tak naskočila. Ale byla tam.
Seděl jsem dlouhé minuty a zíral na displej. Srdce mi bušilo. Byla to jen náhoda? Stará uložená zpráva, co se nějak obnovila? Ale kdo by ji psal? A komu?
Ten večer jsem spal neklidně. A ráno jsem si vzpomněl na jedinou věc – že zítra mám jet do centrály na poradu. Přesně do té budovy, kde se před lety stal malý požár. Najednou jsem pocítil nejasné nutkání poslechnout.
A tak jsem to udělal. Zavolal jsem, že jsem nemocný. Zůstal jsem doma.
V devět hodin dopoledne jsem dostal zprávu od kolegyně. Výpadek elektřiny v celé budově. Výtah zůstal viset mezi patry. Lidé tam byli zavření přes dvě hodiny. Jedna kolegyně měla panickou ataku. Přesně ten výtah, kterým jezdím každé ráno.
Od té doby se ten telefon nikdy znovu neozval. Ale nechal jsem si ho. Leží vedle postele. Vypnutý.
Občas přemýšlím, jestli to byl děda. Byl to klidný, tichý člověk, který se vždycky snažil, aby bylo vše v pořádku. A já si pamatuji, jak často říkal: „Hlavně dávej pozor. Svět se někdy ozve, když to nejmíň čekáš.“
A možná měl pravdu.
