Článek
Ne proto, že bychom se neměli rádi. Prostě se to neříkalo. Emoce se neprojevovaly. Pokud jsem někdy plakala, dostala jsem kapesník a tichý pohled: „Uklidni se.“ Když jsem byla šťastná a skákala po obýváku, následovala výtka: „Uklidni se.“ Bylo to, jako by klid byl jediná správná emoce, kterou si můžeme dovolit.
Nevnímala jsem to tehdy jako něco zvláštního. Myslela jsem si, že takhle to má každá rodina. Moje máma byla praktická, tichá a silná. Táta spíš uzavřený. Milovali mě, tím jsem si jistá – ale jejich láska se skrývala v teplé večeři, nových botách nebo tichém poplácání po rameni. Nikdy v objetí. Nikdy ve slovech.
Když jsem se stala mámou, myslela jsem si, že to zvládnu jinak. Že budu otevřená, chápavá a vždy tu pro své děti. Jenže to nebylo tak snadné. Když se dcera vrátila ze školy se slzami v očích, moje první reakce byla: „Neplač, to bude dobré.“ Když byl syn rozčílený a třískal dveřmi, cítila jsem paniku – a hlavně touhu, aby to rychle přešlo.
Neuměla jsem s nimi být v emocích. Neuměla jsem s nimi jít do hloubky. Místo toho jsem radila, řešila, hasila. Ale děti nechtěly rady. Chtěly, abych je slyšela. Abych jim dovolila cítit, co cítí.
Přišlo mi to až v momentě, kdy se mi dcera ve třinácti přestala svěřovat. Dřív za mnou chodila se vším – kamarádi, pocity, sny. A najednou mlčela. Uzavřela se. Když jsem se ptala, krčila rameny. Když jsem se snažila ji rozveselit, jen se odvrátila.
Bylo to bolestivé. A bylo to moje selhání.
Začala jsem chodit na terapii. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě. A tam jsem poprvé pochopila, jak hluboko v sobě mám zakořeněné to, že emoce jsou slabost. Že o věcech se nemluví. Že kdo pláče, je přecitlivělý. A že moje mlčení – které jsem brala jako klid a sílu – může moje děti bolet.
Začala jsem se učit být jinou mámou. Ne dokonalou. Ale přítomnou. Někdy jen sedím s dcerou na posteli a říkám: „To zní těžce. Jak se cítíš?“ Někdy přiznám, že jsem unavená, smutná nebo nejistá – a ukazuju dětem, že cítit je v pořádku. Že není třeba se bát vlastních emocí.
Je to proces. Dlouhý, pomalý, ale možný. Vím, že nikdy nebudu matkou, která měla takové dětství, jaké bych chtěla dát svým dětem. Ale můžu být matkou, která ten řetězec přeruší.
Protože mluvit o emocích není slabost. Je to síla, kterou se učím den za dnem.
