Článek
Ale mezi nimi i jedna obálka – béžová, bez loga, bez známky, bez zpáteční adresy. Jen moje jméno, napsané ručně, modrým perem. Až nezvykle úhledně.
Vzal jsem ji do ruky. Byla tenká. Možná pohled? Přání? Ale něco na ní mi nahánělo husí kůži.
Roztrhl jsem ji hned na místě.
Uvnitř byla fotka. Malá, jako z pasu. A moje dcera. Eliška. Šest let, copánky, modré šaty, které nosila naposledy na školní besídce. Fotka byla čerstvá. Určitě pořízená nedávno.
A pod ní lísteček. Jen dvě slova.
„Díváš se?“
Zamrazilo mě. Podíval jsem se kolem. Nikdo. Jen pošťák o dům dál a soused, co zrovna parkoval.
Znovu jsem si prohlédl fotku. Pozadí bylo rozmazané, ale zdálo se mi povědomé. Jako kdyby to bylo naše hřiště. To, kam chodí Eliška s manželkou každou středu.
Ruce se mi roztřásly. Zavolal jsem manželce.
„Je Eliška doma?“ zeptal jsem se bez úvodu.
„Ano, proč?“ ozvalo se překvapeně. „Zrovna si hraje s panenkami. Stalo se něco?“
Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem ji děsit. „Jen jsem měl divný sen,“ zalhal jsem a ukončil hovor.
Odnesl jsem obálku domů a začal zkoumat každý detail. Papír byl obyčejný, nic výjimečného. Žádné otisky, žádná vůně, žádná nápověda. Jen ten text. „Díváš se?“ Co to znamenalo?
Další den jsem zkontroloval schránku znovu. Nic. Ani další týden. Zdálo se, že to byl jen výkřik do tmy. Ale pak si Eliška přinesla obrázek ze školky.
„Kdo je ten pán?“ zeptal jsem se, když mi ho ukazovala.
„Nevím. Pořád na mě mával přes plot,“ řekla nevinně a šla si hrát dál.
Zamkl jsem bránu. Koupil kameru. Začal sledovat cestu do školky i zpět. Mluvil jsem s učitelkami, ale nic podezřelého nezaznamenaly.
Pak mi napadlo, že se podívám do záznamů z kamer na hřišti. A tam byl. Muž v šedé mikině, sedící na lavičce. Bez výrazu. Bez pohybu. Ale na několika záběrech byl zachycen, jak sleduje děti. A pak… zmizel. Beze stopy.
Nikdy jsem nezjistil, kdo to byl. Nikdy nepřišel další dopis. Ale ten první mám schovaný dodnes.
Jako připomínku, že svět není vždy bezpečný. Že i jedno slovo – dvě slova – mohou změnit vše.
A pokaždé, když jdu ke schránce, cítím záchvěv strachu. Co když tam zase bude obálka? Co když tentokrát nebude jen varováním?
A hlavně: kdo se vlastně díval?
