Článek
Studoval na ni, připravoval se, dokonce si na zeď vylepil logo, aby ho to motivovalo. Věděla jsem, že pokud se tam nedostane, bude zklamaný. Ale stalo se to, co jsme si přáli – přijat.
A přesto… už v září bylo jasné, že něco není v pořádku.
Začalo to nenápadně. Ráno vstával později, musela jsem ho tahat z postele. Vracel se domů tichý, někdy podrážděný. Na otázku „Jak bylo ve škole?“ odpovídal jen „dobrý“ a víc nic. Vždycky byl spíš introvert, tak jsem tomu nepřikládala větší váhu. Jenže pak se začal vymlouvat na bolest břicha, únavu, bolesti hlavy. Jednou, dvakrát… pak každý týden.
V tu chvíli mi to došlo – nechce tam být. A nemá sílu mi to říct.
Sedli jsme si spolu jedno sobotní dopoledne ke kávě. Byla jsem připravená poslouchat, ne tlačit. A on po chvilce mlčení řekl tu větu:
„Mami, já jsem si asi vybral špatně.“
Nevěděla jsem, co říct. Vždyť to byla jeho volba. Jeho sen. Ne můj. Já ho podporovala, ale nikdy jsem ho nenutila. Byl tak přesvědčený. A teď? Měsíc po nástupu to chce vzdát?
Postupně jsme se prokousali důvody. Prostředí mu nesedlo. Kluci ve třídě byli soutěživí, uzavření. Učitelé přísní, skoro nepřístupní. Nikdo ho mezi sebe nevzal. Cítil se jako cizí těleso. A najednou i to, co ho dřív bavilo, jako by ztratilo barvu. Místo nadšení přišla úzkost.
Byla jsem rozpolcená. Část mě křičela: Musí se snažit, život není jen o pohodlí. Druhá část – ta mateřská – viděla kluka, který se trápí. A který měl dost odvahy to přiznat.
Začali jsme řešit možnosti. Psycholožka, třídní učitel, dokonce i možnost přestupu. A pak přišlo rozhodnutí – zůstane. Ale s jasnými hranicemi. Začal chodit na konzultace, občas si dovolil říct „dnes nemůžu“. Pomalu se to lepšilo. Ne ideálně, ale zvládnutelně.
Dnes je ve druháku. Neříká, že je to škola jeho snů. Ale naučil se hledat svoje místo, i když ho hned nenašel. A já jsem pyšná – ne na to, že tam zůstal, ale že dokázal otevřeně říct: „Tohle mi nesedí.“
Někdy si myslíme, že když si děti něco přejí, musí to být správně. Ale dospívání je chaos. A sen, který vypadá nádherně na papíře, může být v realitě noční můrou.
A my, rodiče, bychom měli být ti, u koho se dá říct: „Udělal jsem chybu.“
Protože přiznat si ji je první krok k tomu, jak ji napravit. Ne potrestat.
