Článek
Možná právě proto jsem si jednou, po náročném týdnu v práci, udělala radost a zabrousila do malého antikvariátu v postranní uličce. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Výloha byla oprýskaná, ale vevnitř to vonělo jako staré časy.
Majitel – postarší pán s vousy a laskavýma očima – mě nechal procházet si regály bez vyrušování. Po chvíli jsem mezi ztichlými policemi narazila na knihu s jednoduchým hnědým přebalem. Bez názvu, bez autora. Jen vázaná kůže a zažloutlé stránky.
Nevím proč, ale něco mě k ní přitahovalo. Vzala jsem ji do ruky, otočila pár listů – nebyly popsané. Jen sem tam se objevilo několik slov, jako by šlo o deník. A pak, když jsem ji otevřela zhruba uprostřed, vypadla z ní fotografie.
Zarazila jsem se. Byla černobílá. Mladá dívka stojící u starého domu, s úsměvem, který mi připadal… až znepokojivě známý. Až když jsem si ji přiložila blíž k obličeji, došlo mi to. Byla jsem to já. Ale na té fotce jsem byla mnohem mladší – asi tak jedenáct let. Vlasy v copáncích, tenisky, co jsem nosila na základce. A co bylo nejděsivější? Tu fotku jsem si nepamatovala. Vůbec.
V hlavě mi začal vířit zmatek. Jak se mohla moje dětská fotografie ocitnout v knize, kterou jsem nikdy předtím neviděla? A jak by ji vůbec mohl mít někdo cizí?
Rychle jsem zaplatila a s knihou i fotografií spěchala domů. Celý večer jsem ji prohlížela ze všech stran. Na zadní straně bylo něco načmárané tužkou: „Pamatuj si dům.“
Dům na fotce… Vypadalo to jako naše stará chalupa, kde jsme kdysi s rodinou trávili prázdniny. Ale něco na něm nesedělo. Příliš zarostlý, okna zatemněná. A přitom… známý.
Nevydržela jsem to. Druhý den jsem sedla do auta a vydala se k chalupě, kterou jsme prodali před více než patnácti lety. Ležela osaměle na kraji lesa, opuštěná. Okolí zarostlé, branka rezavá. Ale když jsem se přiblížila, srdce mi zrychlilo. Byl to přesně ten dům z fotky. Dokonce i keř u dveří měl stejný tvar.
Začala jsem vzpomínat. Na jedno léto. Byla jsem malá, a jednou mě v noci vyděsil podivný sen. Šla jsem tehdy za rodiči, ale jejich ložnice byla prázdná. Dveře do zahrady otevřené. A já si od té doby nic nepamatuju. Všechno bylo vždycky rozmazané.
Teď se mi ale v hlavě vynořil obraz: stará žena v křesle na půdě. Mluvila ke mně šeptem. Držela tu samou knihu, ze které mi četla. A než zmizela, vtiskla mi něco do ruky. Něco, co jsem podle všeho celou dobu zapomněla.
Když jsem se vrátila domů, znovu jsem knihu otevřela. Až úplně na konci byl najednou vpisek, který jsem si předtím nevšimla: „Co zapomeneš, se vždy vrátí, když jsi připravená.“
Od té chvíle se mi začaly vracet útržky dětství. Nejen z chalupy, ale i z různých okamžiků, které jsem považovala za sny: schody, které tam nikdy nebyly, hlasy ze starého rádia, a jméno – Elena. Žena, kterou nikdo z rodiny neznal, ale kterou jsem si teď jasně vybavovala jako babiččinu sestru, o níž se nikdy nemluvilo.
Možná, že ta kniha nebyla náhodná. Možná, že mě vedla zpátky. Ne ke strachu, ale k pravdě. A možná je víc věcí, které jsme z dětství zapomněli, než si sami přiznáme.
Knihu mám dodnes. Fotku také. A pokaždé, když ji otevřu, je uvnitř o pár vět víc. Jako by příběh pokračoval. Jako by se mnou někdo šeptem z druhé strany papíru mluvil.
