Článek
Nic výjimečného – logistika, malý tým, smíšený kolektiv. Kolegyně Eva nastoupila o rok později. Byla tichá, ale milá. Vždycky s každým vycházela, nikdy si na nic nestěžovala. Přesto jsme si nebyly úplně blízké. Prostě pracovní známost. Dobrý den, dobrý oběd, hodně e-mailů.
Jednoho podvečera jsme obě zůstaly déle. Uzávěrky, tabulky, hlava mi třeštila. Když jsem konečně zaklapla notebook, byla už skoro tma. Eva stála u okna a dívala se ven. Měla v ruce hrnek s vychladlým čajem a oči trochu moc doširoka.
„Půjdu domů,“ řekla jsem a nahodila úsměv. „Zaslouženě.“
Otočila se ke mně a chvíli nic neříkala. Pak tichým hlasem pronesla:
„Tady už nikdy nechoď sama. Ani ráno, ani večer.“
Zůstala jsem stát s rukou na klice.
„Proč?“ zeptala jsem se.
Jen zavrtěla hlavou. „Jen… věř mi.“
Nechtěla jsem tlačit. Řekla jsem „dobře“ a odešla. Ale v hlavě mi to zůstalo viset jako ocelový hák.
Dva dny poté Eva nepřišla do práce. Ani další den. Nezvedala telefon, nereagovala na zprávy. Její byt byl prázdný, věci nedotčené. Policie zahájila pátrání. Prý zmizela někdy mezi večerem a nocí. Bez stopy. Kamery na východní straně budovy nefungovaly. Prý porucha.
Mluvili jsme o tom týdny. Všichni byli otřesení, i ti, kdo s ní skoro nemluvili. Byla to totiž Eva – tichá, klidná, hodná Eva. Nikdo nechápal, co se mohlo stát.
Ale mně v hlavě pořád dokola zněla ta věta:
„Tady už nikdy nechoď sama.“
Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Starý výtah, který se občas sám rozjel. Zadní schodiště, které nikdo nepoužíval. A zvláštní ticho ve čtvrtém patře, kde jsme seděly. Věděla jsem, že se musím vrátit tam, kde mi to řekla.
V pátek večer jsem zůstala schválně déle. Všichni už byli pryč, světla zhasnutá, kancelář potemnělá. Sedla jsem si na její místo. Na stole zůstala jediná věc – její zápisník, pod klávesnicí.
Otevřela jsem ho. Na několika posledních stránkách byly krátké zápisky.
- „Mám pocit, že mě někdo sleduje.“
- „Z výtahu jsem slyšela mluvení, ale nebyl tam nikdo.“
- „V noci blikají světla jen u našeho patra.“
- „V zrcadle na toaletě se na chvíli objevilo moje odrazné já. Ale nehýbalo se stejně.“
Srdce mi bušilo. Zavřela jsem zápisník a odešla. Už jsem nikdy nezůstala po šesté večer.
Evu nikdy nenašli. Z případu sešlo. Nikdo nic neviděl, žádný důkaz. Jen tichá kancelář a jedna věta, která mi zůstane navždy v hlavě.
„Tady už nikdy nechoď sama.“
