Článek
Že se jednoho dne zvedl, práskl dveřmi a už se nikdy nevrátil. Tehdy mi bylo asi šest a ptal jsem se, proč mě nechtěl. Odpověděla, že někteří muži prostě nedokážou být tátové.
Pak už jsme o něm nikdy moc nemluvili. Vždy, když jsem se zeptal, máma se zatvářila stejně — unaveně a uzavřeně, jako by tím trpěla. A já časem přestal tlačit. Přijal jsem její verzi jako fakt. Táta utekl. Opustil nás. Nechtěl mě.
Vyrůstal jsem jen s ní. Byla tvrdá, samostatná, nikdy si na nic nestěžovala. Pracovala ve dvou zaměstnáních, abych měl všechno, co potřebuju. A já ji za to obdivoval. Zasloužila si uznání, ne pochybnosti.
Ale všechno se změnilo, když umřela.
Po její smrti jsem vyklízel její byt. Bylo to zvláštní — být tam bez ní, prohrabávat zásuvky, o kterých jsem netušil, že existují. V jedné staré dřevěné skříni jsem našel zapečetěnou krabici. Uvnitř byly dopisy. Desítky dopisů. Všechny podepsané stejným jménem: Jan. Můj otec.
Začal jsem je číst. Byly z doby, kdy jsem byl malý. Každý měsíc, pravidelně, rok co rok. V každém dopise stálo, jak mu chybím, jak se mě snaží vidět, jak ho máma nepouští ke mně. Přípisy, prosby, i právní výzvy. Jeden z nich byl dokonce rozhodnutí soudu o jeho právu na návštěvy — které se nikdy neuskutečnily. Nikdy mi to neřekla.
Našel jsem i jeho adresu. Po několika dnech váhání jsem tam napsal. Odpověděl mi rukou — stejně jako v těch starých dopisech. Napsal, že nikdy nepřestal čekat, že každý rok na moje narozeniny doufal, že se ozvu.
Setkali jsme se v malé kavárně na okraji města. Když jsem ho uviděl poprvé, byl to zvláštní pocit. Jako by přede mnou seděla verze mě o třicet let starší. Stejné oči. Stejné ruce.
Mluvili jsme celé hodiny. O tom, co se stalo. O mně. O něm. O ní.
Dozvěděl jsem se, že máma nebyla jen obětí. Byla taky zraněná. A to zranění proměnila v ticho, ve kterém mě vychovala. Možná se snažila mě chránit. Možná chtěla mít celý svět pod kontrolou. A možná byla jen příliš hrdá na to, aby přiznala, že v tom všem udělala chybu.
Nevím, co je pravda celá. Ale vím jedno: nikdy už nechci věřit jediné verzi příběhu jen proto, že je jednodušší.
A táta? Ten teď sedává vedle mě, když jdeme na pivo. Není to dokonalé. Ale je to skutečné. A to stačí.
