Článek
Ráno odešel jako obvykle, polibek na čelo, káva ještě teplá, kufřík do ruky. Žádné zvláštnosti. Ale celý den mě něco svíralo – takové to neurčité tušení, které se nedá popsat. Nešlo o strach. Spíš… předtucha. Jako když víte, že se něco stane, ale netušíte co.
Manžel obvykle přicházel domů v šest. Ten den ale otevřel dveře už o půl páté. Stála jsem v kuchyni, právě jsem krájela cibuli na polévku. Když jsem zaslechla klíč v zámku, nadskočila jsem.
„To jsi ty?“ zavolala jsem trochu zbytečně. Kdo jiný by to byl?
Vešel do kuchyně a usmál se. „Musel jsem dnes skončit dřív. Něco mi říkalo, že tě musím vidět.“
A v tu chvíli mi vypadl nůž z ruky.
Přesně tuhle větu jsem slyšela ve snu. Před třemi dny. Dokonce i tón hlasu byl stejný, úsměv stejný, i úhel světla, jak padalo přes žaluzie. Ve snu přišel domů dřív, stál ve dveřích kuchyně a řekl to samé. Tehdy mě to ve snu potěšilo – ale hned potom se něco stalo. Sen se změnil. Rozmazal. Už si nepamatuju co přesně – jen ten nepříjemný pocit, že to, co začalo hezky, skončilo… divně.
„Jsi bledá,“ řekl. „Všechno v pořádku?“
Přikývla jsem, ale něco ve mně zůstávalo napnuté.
„Promiň, jen… jsem unavená. Měla jsem dnes zvláštní den.“
Chtěla jsem se ho zeptat, proč vlastně přišel dřív. Jestli měl volno, nebo něco odpadlo. Ale pokaždé, když jsem otevřela pusu, hlas se mi zlomil. Jako kdyby něco nechtělo, abych tu otázku položila.
Další dny byly zvláštní. Jako kdybych procházela stejnými momenty, které už jsem žila – ale trochu posunutými. Deja vu za deja vu. Jednou mi z ruky vypadla sklenice, přesně ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, že se mi o tom zdálo. Podruhé náš syn použil výraz, který se objevil v jiném snu – a ten sen skončil nehodou. Začala jsem si psát sny do deníku. Snažila se přijít na to, co je jen náhoda a co varování.
Pak přišel další. Sen, který si pamatuju dodnes.
V tom snu manžel znovu stál ve dveřích. Jenže jeho obličej byl stínem. A místo „Musel jsem tě vidět“ řekl:
„Musel jsem se rozloučit.“
Probudila jsem se se slzami v očích. A přesně za týden přišel domů dřív.
Zase stál ve dveřích. A než jsem stačila cokoliv říct, vyslovil přesně tu větu.
Tentokrát jsem k němu běžela. Objala ho tak pevně, až se zarazil.
„Co se děje?“
„Nic. Jen jsem ráda, že jsi tady.“
Ten večer jsem mu řekla o snech. O tom, že některé věci předvídám. Myslela jsem, že se mi vysměje. Ale nevysmál. Jen se na chvíli odmlčel a řekl:
„Víš… když jsem tě poprvé uviděl, zdál ses mi o měsíc dřív. Stála jsi na mostě, měla jsi stejný kabát. A já jsem věděl, že to jsi ty.“
Dívali jsme se na sebe dlouho. Beze slov.
Od té doby si sny zapisujeme oba. A občas se stane, že jeden druhému řekne:
„Dnes buď opatrný. Zdál se mi sen.“
