Článek
Skoro až trapně ideální život
Bylo mi třicet. Měla jsem práci, o které jsem snila od střední školy – kreativní, s cestováním, flexibilní, dobře placenou. Partner, se kterým jsem byla už pátým rokem, byl milý, pozorný, chtěl se zasnoubit. Byli jsme zdraví, měli jsme našetřeno, žádné dluhy, žádná drama.
Na Instagramu by můj život vypadal jako reklama na štěstí. A možná právě to bylo to děsivé.
Protože já jsem necítila nic.
Zmizení emocí
Začalo to nenápadně. Přestaly mě těšit věci, které mě dřív naplňovaly – koncerty, knihy, výlety. Ale říkala jsem si: To je jen únava. Pak přišly narozeniny – a já jsem se usmívala na oslavě, ale uvnitř mě to ani netěšilo, ani neštvalo. Jako kdybych se na sebe dívala zvenčí.
Přišly dny, kdy jsem vstala, odpracovala osm hodin, uvařila večeři, šla spát. Bez slz. Bez radosti. Jako bych byla dobře funkční stroj.
Nevadilo mi nic. Ale taky mě nic netěšilo. A to byla ta největší červená vlajka.
„Měla bys být vděčná“
Když jsem se o tom poprvé zmínila příteli, odpověděl: „To má občas každý. Máš přece všechno. Jsi jen unavená.“ A bylo mi jasné, že to nikdo nepochopí. Že když má člověk „všechno“, má zakázáno se cítit špatně.
Jenomže já se necítila špatně. Já se necítila vůbec.
A to začalo být děsivé. Dokonce i když zemřel náš pes – ten, co mě provázel od vysoké – jsem brečela jen proto, že se to čekalo. Ale uvnitř bylo pořád to ticho.
Diagnóza: Emoční vyhoření
Nakonec jsem šla k psycholožce. Poprvé v životě. Popisovala jsem jí, co cítím. A hlavně – co necítím. A ona řekla tu větu, která mi navždy zůstane v hlavě:
„Tohle není deprese. Tohle je vyhoření emocí. Tvoje psychika ti dala nouzový režim, protože už neměla kapacitu zpracovávat.“
Prý se to děje častěji, než si myslíme. Lidem, kteří neprožívají žádnou katastrofu, jen dlouhodobě přetěžují svou citlivost. Chtějí být dobří ve všem. Milující partnerky, výkonné kolegyně, vděčné dcery, optimistické kamarádky. A někdy to prostě vypne.
Učit se cítit znovu
Začala jsem chodit na terapii. A co bylo zvláštní – neučila jsem se být šťastná. Učila jsem se jen být. Vnímat. Zastavit se a říct si: „Tahle káva mi chutná.“ Nebo: „Jsem dneska unavená.“
Začala jsem malovat, i když neumím malovat. Ne kvůli výsledku, ale protože mi to připomnělo, jaké to je jen tak si něco dovolit. Jen tak bez cíle. Cítit barvy.
V práci jsem si vzala sabatikl. S přítelem jsme šli na terapii pro páry – a já jsem mu poprvé naplno řekla, že někdy nedokážu nic cítit ani k němu, i když ho miluju. A on místo toho, aby utekl, řekl: „Tak to prostě budeme cítit pomalu. Spolu.“
Když všechno máte, ale nejste v tom
Dneska vím, že mít „všechno“ neznamená být v pořádku. A že tělo a duše mají své limity, i když kalendář je plný splněných snů.
A taky vím, že emoce nejsou samozřejmost. Že když je necítíte, není to vaše vina. Ale možná je to volání o pomoc, které zní velmi tiše.
