Článek
Vždy působila klidně, uzavřeně, někdy až odtažitě. Když jsem byla malá, nechápala jsem to. Všechny ostatní mámy měly s dcerami blízký vztah – objímaly je, hladily je po vlasech, povídaly si celé večery. Ta moje byla spíš jako stín. Vždycky přítomná, ale jaksi vzdálená.
Nemůžu říct, že by mě neměla ráda. Starala se, vařila, chodila na třídní schůzky, balila mi svačiny a žehlila uniformy. Ale city si nechávala pro sebe. Nikdy neřekla „mám tě ráda“, neřekla, že je na mě pyšná. Jen tichá přítomnost a pohledy, které jsem si neuměla vyložit.
Sama jsem si později přísahala, že budu jinou matkou. Teplejší, otevřenější, citlivější. A taky jsem se o to snažila. Když se narodila moje dcera Laura, celý svět se mi obrátil naruby. Všechno jsem dělala s láskou – uspávání, první příkrmy, první krůčky. Mluvila jsem na ni pořád, učila ji, jak vyjadřovat emoce, jak o nich mluvit, jak se nebát ukázat, co cítí. Byla jsem si jistá, že tak to má být. A dlouho to i fungovalo.
Jenže pak přišlo něco, na co mě žádná láskyplná slova nepřipravila. V šesti letech začala být Laura často nemocná. Nejprve nachlazení, pak bolesti kloubů. Nakonec jsme skončili v nemocnici. Po měsících vyšetřování nám lékaři sdělili diagnózu: autoimunitní onemocnění. Chronické. Nevyzpytatelné.
Svět se mi zhroutil.
Nebylo to jen o lécích nebo vyšetřeních. Bylo to o každodenním strachu. O bezmoci. O nevyspání, kdy sedíte u postýlky a sledujete, jestli dýchá. O tichém pláči ve sprše, aby to dítě neslyšelo. O tom, že musíte být silná, i když byste nejradši utekla.
A tehdy – tehdy jsem si poprvé vzpomněla na svou mámu jinak. Ne jako na ženu, která byla odtažitá. Ale jako na člověka, který si možná procházel tím samým. Vzala jsem telefon a zavolala jí. Nemluvila jsem o nemoci, jen jsem řekla: „Mami, jak jsi to všechno zvládla?“ A poprvé v životě jsem ji slyšela plakat.
Řekla mi, že když mi byly tři, měla jsem komplikovaný zápal plic. Že lékaři nebyli optimističtí. Že u mě seděla celé noci a modlila se, i když v Boha nikdy nevěřila. Řekla, že se od té doby uzavřela – protože měla pocit, že když si dovolí cítit moc, bude to bolet víc. A že jí nikdo nevysvětlil, jak být matkou po tom všem.
Byla to chvíle, kdy se mezi námi něco prolomilo. Dvě ženy. Dvě mámy. Dvě bolesti.
Dnes už chápu. Ne, máma nebyla bez citu. Jen si nesla jizvy, které se nehojily tak snadno. A možná se snažila mě chránit tím, že si držela odstup. Možná to bylo její jediné možné řešení.
Když se podívám na Lauru, vím, že to nebude snadné. Ale snažím se. A vím, že máma se taky snažila – jen po svém.
