Článek
Já a Honza. Starší brácha, ten, co mě učil jezdit na kole, co mě bral do lesa a co se mi smál, když jsem se bál v noci jít na záchod. Měl v sobě kus dobrodruha. Když mu bylo dvacet, rozhodl se, že projde celou Evropu stopem. „Vrátím se, až uvidím oceán,“ smál se.
Nikdy se nevrátil.
Ze začátku jsme dostávali pohledy. Krátké zprávy, razítka z Itálie, Španělska. Pak přišlo ticho. Policie zahájila pátrání, ale beze stopy. Žádné záznamy, žádná aktivita na účtech. Bylo to, jako by se vypařil. Rodiče se s tím nikdy nesmířili. Táta zahořkl, máma se uzavřela do sebe. Já se to snažil vytěsnit. Po pár letech jsme uspořádali symbolický pohřeb. Nikdy jsem ale nevěřil, že je mrtvý.
A pak, přesně deset let poté, co zmizel, mi přišel dopis.
Byl obyčejný. Bílá obálka, rukou napsaná adresa. Žádné zpáteční jméno. Poštovní razítko z malého městečka v severní Francii. Rozklepaly se mi ruce. Poznal jsem ten rukopis okamžitě. Otevřel jsem dopis.
„Ahoj bráško,
vím, že tohle není fér. Měl jsem se ozvat dřív. Možná hned. Ale nešlo to. Ne tehdy. Ne ještě. Nechci, abys mě hledal. Už nejsem ten, koho jsi znal. Věř, že jsem v bezpečí. A že na vás myslím. Odpusť mi.
H.“
To bylo všechno. Krátké, chladné, neosobní. Ale pravé. Poznal jsem jeho styl, jeho způsob psaní, dokonce i ten drobný tah, kterým vždycky přetahoval čárku přes „t“. Seděl jsem s tím dopisem v ruce a měl v hlavě tisíc otázek. Proč odešel? Co se stalo? Kde je?
Nevydržel jsem to. Sedl jsem do auta a vyrazil do toho městečka. Malá pošta, kavárna, tři ulice. Ukázal jsem dopis paní za přepážkou. Pokrčila rameny. „Tímhle razítkujeme vše, co projde přes nás. Ale tenhle dopis? To mohl poslat kdokoli odkudkoli. Stačí ho vhodit do schránky.“
Zklamání mě dusilo. Ale ne na dlouho.
V místním knihkupectví jsem zahlédl vystavenou fotku. Muž s vousy, kloboukem a úsměvem, který jsem znal. Stál vedle majitelky obchodu. Zeptal jsem se na něj.
„Ach, to je Jean. Skvělý chlap. Před pár týdny odjel. Pracoval tady pár let. Říkal, že potřebuje změnu. Měl takový klidný smutek v očích, víte?“
Jean. Nové jméno. Nový život. Bez nás.
Od té doby jsem od něj nedostal už nic. Ani řádek. Ale vím, že žije. A že se rozhodl žít jinak. Možná utekl před něčím, co nešlo unést. Možná před námi. Nebo před sebou.
Ten dopis mám schovaný. Ne proto, že bych doufal v další. Ale protože i ticho někdy stačí, abychom pochopili, že konec není vždycky tragédie. Někdy je to jen jiný začátek. Bez nás.
