Článek
Jednoho zářijového večera si vzal batoh a odešel z domu. Bylo mu tehdy osmnáct. Rodiče rozjeli pátrání, policie pročesala okolní lesy, zkontrolovala nemocnice, hranice i záznamy ze zastávek a kamer. Ale po Jakubovi jako by se slehla zem. Mně tehdy bylo třináct. Od té doby se už nikdy neozval.
Rodina se časem zlomila. Maminka se uzavřela do sebe, táta se přestěhoval do jiného města a já jsem Jakuba začala pomalu vnímat jako někoho, kdo byl jen stínem dětství. Až do letošního jara.
Bylo mi třiatřicet a pracovala jsem v malém knihkupectví v centru. Ten den pršelo. Lidé chodili s kapucemi a rychle mizeli mezi regály. Zazvonily dveře, vešel muž v šedém kabátě. Přistoupil k pultu a chvíli se na mě díval. Neřekl hned nic – jen mě pozoroval.
„Potřebujete pomoct?“ zeptala jsem se, trochu nejistě.
„Promiňte,“ řekl nakonec. „Jsem Jakub.“
Zamrazilo mě. Jeho hlas zněl známě, ale přesto cizí. Výraz v očích měl klidný, ale v pohledu se skrývalo něco nalomeného.
„Jakub?“ zopakovala jsem srdcem v krku.
„Ano… Jakub Novotný,“ dodal, a to už se mi zatajil dech. To jméno neslyšela moje uši dvacet let.
Dívali jsme se na sebe v tichu. Pak jsem z něj vysoukala: „To je náhoda. Můj bratr se jmenoval Jakub Novotný.“
Usmál se, ale neřekl, že je to on. Místo toho se zeptal: „Můžeme si sednout?“
Vzala jsem ho do zadní části obchodu, kde máme malý stolek a konvici s čajem. Cestou jsem si ho nenápadně prohlížela – měl hlubší vrásky, ale něco v postoji, v rukou, v tvaru obočí bylo jako tehdy. Jako kluk, který mi pouštěl filmy a schovával bonbony. Ale jeho oči… byly jiné. Starší. Těžší.
„Jak jste se dostal k tomu jménu?“ zeptala jsem se opatrně.
Podíval se na mě dlouze. „Já… si na hodně věcí nepamatuju. Ale to jméno jsem měl napsané na papírku. Byl u mě, když mě našli.“
„Kdo vás našel?“
„Nevím přesně. Nějaká žena, která mě prý zahlédla v dešti. Byl jsem prý zmatený. Zavedla mě na faru, dali mi najíst. Když jsem se trochu sebral, měl jsem jen ten papírek a to jméno – Jakub Novotný. Tak jsem šel hledat, jestli to někdo zná.“
Nechápala jsem. Byla to pravda? Hrála si se mnou náhoda, nebo nějaký špatný vtip?
„Kde jste byl těch dvacet let?“
Pokrčil rameny. „Někde. Myslím… že jsem utíkal. Ale nevím před čím. Pamatuju si les, velký dům… a pak dlouho nic.“
V očích se mu zalesklo. Cítila jsem, že nelže. A zároveň mi mozek křičel, že to nemůže být možné.
„Vy nejste můj bratr,“ řekla jsem tiše, ale rty se mi chvěly.
„Možná ne,“ řekl klidně. „Ale něco mě k vám přivedlo.“
Ten den jsem mu nabídla čaj. Mlčky jsme seděli. A i když neřekl, že je můj bratr, když odešel, všimla jsem si, že na stole nechal fotografii. Byla stará, ohmataná. Já a on, jak stojíme před chalupou, já s culíky, on s tričkem s dinosaury. Tu fotku jsem znala. Jediný výtisk byl ztracený s ním.
Od té doby se Jakub neukázal. Nezanechal kontakt, zmizel, jak přišel. Ale něco se změnilo. Začala jsem o něm znovu snít. Vzpomínky se vracely. A pak přišel dopis. Bez adresy, jen ručně napsané:
„Odpusť, že jsem odešel. Měl jsem v hlavě tmu. Ale chtěl jsem, abys věděla, že žiju. A že jsi byla to jediné světlo. – J.“
Dnes nevím, jestli to byl skutečně můj bratr. Ale i kdyby ne… někdo nebo něco mi ho přineslo zpátky aspoň na chvíli. A to stačí. Protože občas není důležité, jestli je něco skutečné – ale že se to dotklo srdce přesně v momentě, kdy jsme to nejvíc potřebovali.
