Článek
Zastavila jsem se. „Cože?“
„No… v noci. Vždycky se vzbudím a slyším tě. Brečíš. A říkáš, že to není tvoje vina.“
Zamrazilo mě.
„Adame, to se ti muselo jen zdát. Já nepláču. A nic takového neříkám.“
Zvedl oči od hrnečku a podíval se na mě vážně. „Ale slyším tě. Už víc nocí.“
Ten den jsem nemohla přestat přemýšlet. Ne proto, že bych věřila na duchy, ale… něco mi nesedělo. Nebylo to poprvé, co Adam řekl něco podobně zvláštního. V minulosti zmiňoval postavu v rohu pokoje nebo „toho pána, co kouká z chodby“. Vždycky jsem to přešla. Dítě, fantazie, sen.
Ale tohle bylo jiné. Osobní. Přesné. Jako by slyšel mě.
Tu noc jsem se rozhodla zůstat vzhůru. Seděla jsem ve svém pokoji, četla, poslouchala. V jednu chvíli jsem slyšela pohyb. Šla jsem ke dveřím Adámkova pokoje. Spal. Klidně, klidně dýchal. Vrátila jsem se do postele.
Usnula jsem někdy kolem třetí. A ráno mě čekal syn se slovy:
„Mami, dneska jsi plakala víc než obvykle.“
Byla jsem rozhozená. Vyčerpaná. Ten den jsem poprvé začala pochybovat, jestli se něco neděje se mnou. Začala jsem si nahrávat noci. Mobil jsem nechala na stolku, zapnutý diktafon.
První dvě noci – nic. Jen ticho, zvuk prostěradla, občasné otočení.
Třetí noc – hlas. Můj. Slabý, nalomený, jako bych mluvila ze spaní.
„To není moje vina… Nechtěla jsem to… Prosím, ne…“
Pak zvuk vzlyku. Tlumený. Skutečný.
Dívala jsem se na ten záznam znovu a znovu. Nemám žádné trauma, o kterém bych věděla. Nepamatuji si žádné sny. Přesto tam ten hlas byl. Můj. A zněl zoufale.
Když jsem to pustila kamarádce, zbledla.
„To jsi opravdu ty? Vážně to není nějaká stará nahrávka?“
Není. Je to nahrané v mém bytě. Teď. A přitom já nic z toho nevím.
Začala jsem se zajímat o somnambulismus, poruchy spánku, podvědomé trauma. Všechno možné. Ale nic nesedělo. A pak se stalo něco, co mě skutečně vyděsilo.
Jednou ráno Adam přišel se sešitem. Nakreslil mě. Stála jsem na chodbě, s rozcuchanými vlasy a tmavými kruhy pod očima.
„To jsi ty, mami, jak chodíš v noci. Ale ty to nejsi úplně. Jsi… jiná.“
„Jiná jak?“ zeptala jsem se.
Podíval se mi přímo do očí.
„Ta druhá ty se na mě nikdy neusmívá.“
Ten obrázek mám schovaný. Stejně jako nahrávky.
Nevím, co se děje. Nevím, jestli to je něco ve mně, nebo něco skrze mě. Ale od té doby spím s rozsvícenou lampičkou. A zamykám dveře od svého pokoje. Ne kvůli sobě.
Kvůli synovi.
