Článek
Seděla jsem doma, koukala z okna a čekala, že se ozve. Měla jsem narozeniny. A můj syn mi nepopřál. Neposlal ani zprávu. Nic.
Už to nebylo poprvé, ale tentokrát to bolelo jinak. Asi proto, že jsem konečně pochopila, že to není chyba. Že je to volba.
Ještě před pár lety jsme spolu trávili čas – na výletech, u kávy, nebo jen tak u televize. Všechno se začalo měnit, když odešel na vysokou. Změnil se. Dospěl. Zavřel se do sebe. A já si pořád říkala, že je to jen fáze. Že až se usadí, všechno se vrátí.
Nevrátilo.
Začal být odtažitý. Už mi nevolal jen tak. Jen když něco potřeboval. A i to mizelo. Když jsem mu napsala, odpověděl jednoslovně, bez zájmu. Když jsem se ptala, jestli je v pořádku, reagoval podrážděně. „Proč se pořád ptáš? Všechno je v pohodě!“ říkal.
A pak jednou, když už jsem to nevydržela a chtěla si s ním vážně promluvit, se to stalo. Řekl mi to naplno. „Mami, já s tebou prostě nechci mluvit. Máš vždycky připomínky, všechno dramatizuješ, nikdy jsi mi nerozuměla.“
Zůstala jsem sedět a nemohla dýchat.
Nechápala jsem to. Vždyť jsem ho vychovala. Vždyť jsem tu pro něj byla. Nikdy jsem ho neuhodila. Nikdy jsem ho neshodila. Vždyť jsem se snažila! Ale čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem si začala klást otázky, které jsem si dlouho zakazovala.
Možná jsem opravdu nenaslouchala. Možná jsem příliš tlačila. Možná jsem chtěla, aby byl někým, kdo se víc hodí do mé představy. Nechtěla jsem to vidět, protože jsem ho milovala – ale milovala jsem ho svým způsobem. Ne tím, který by potřeboval on.
Dnes už vím, že mezi tím je propast.
Zkoušela jsem se omluvit. Napsala jsem mu dopis, upřímný, bez výčitek, jen s tím, co cítím. Odepsal mi po třech týdnech. Krátce. „Díky. Ale potřebuju ještě čas.“ Od té doby je ticho.
Každý den se snažím nevyčítat si, co jsem mohla udělat jinak. Ale je to těžké. Mateřství vás nikdo pořádně nenaučí. A někdy milujeme tak hlasitě, že přehlušíme to, co dítě opravdu říká.
Můj syn se mnou teď nemluví. A já nevím, jestli někdy zase bude. Ale vím, že kdyby dnes přišel a řekl cokoli, jen bych poslouchala. Opravdu. Bez rad, bez domněnek, bez přerušování. Protože to jediné, co si dnes přeju, je… slyšet ho. A být slyšena.
Možná je to málo. A možná je to právě to, co mu celou dobu chybělo.
