Článek
Máma mě poprosila, jestli bych nepomohl babičce s úklidem půdy. Prý tam má staré věci, co je potřeba protřídit. Nechtělo se mi – představa prachu, pavučin a těžkých krabic nevypadala lákavě. Ale řekl jsem si, že za jedno odpoledne to přece zvládnu.
Vzpomínám si, že jsem si vzal jen staré tričko a sluchátka. Čekal jsem nudu.
Jenže už po první hodině jsem zjistil, že tahle půda není jen skladiště.
Byla to babiččina vzpomínková schránka.
Našel jsem krabici plnou dopisů.
Staré, ručně psané, většina bez obálek. Písmo elegantní, s drobnými ozdůbkami, které dnes už nikdo nepíše.
Zvědavost mi nedala a otevřel jsem první.
Byl datovaný rok 1958.
A byl od muže jménem Viktor.
„Miluji tě víc než včera, a méně než zítra,“ psal.
„Až se zase vrátím, vezmu tě tancovat do toho podniku u nádraží, kde hráli swing a kde ti padaly vlasy do očí. Nezapomněl jsem. Ani na to, jak ses smála, když jsi mi šlápla na nohu.“
Četl jsem dál. Desítky dopisů.
Některé byly radostné, jiné smutné.
A čím víc jsem jich četl, tím víc mi docházelo, že to nebyl můj děda, o kom babička celá ta léta mluvila.
Viktor byl někdo jiný.
Zavolal jsem babičku nahoru. Ukázal jsem jí krabici.
Nezlobila se. Jen si tiše sedla na bednu a chvíli se dívala na strop.
„Nikdy jsem ti o něm neřekla, viď?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Byla jsem mladá. On byl… jiný. Svobodný, divoký, miloval poezii a kouřil cigarety s filtrem, protože mu to přišlo elegantní. Chtěl mě odvézt do Paříže. A já chtěla jet.
Jenže přišla realita. Válka skončila, ale doma byl slib, zodpovědnost, rodina. A já jsem si vybrala jistotu.“
Mlčel jsem.
Nevěděl jsem, co říct.
Nikdy jsem si babičku nepředstavoval jako ženu, která by měla tajemství.
A teď tu seděla – stará, moudrá, a najednou tak lidská.
Nejen moje babička. Ale dívka, která jednou zvažovala útěk za láskou.
„A nikdy jsi toho nelitovala?“ zeptal jsem se potichu.
Usmála se.
„Litovala. Ale jen občas. Pak jsem se naučila mít ráda život, který jsem si vybrala. I když byl jiný, než ten, o kterém jsem snila.“
Ten den jsme tu půdu nevytřídili.
Jen jsme seděli, pili čaj z termosky a četli dopisy.
A já si poprvé uvědomil, že moji prarodiče nejsou jen postavy v kulisách mého života.
Jsou to lidé. Se svými láskami, rozhodnutími, chybami a sny, které se možná nikdy nenaplnily.
Ale právě proto jsou skuteční.
Od té doby jsem babičku poslouchal jinak.
Ne jako starou ženu, ale jako vypravěčku života, který se nedá přečíst z rodného listu.
