Článek
Pod vrstvou fotografií a výstřižků z novin byl jeden tenký diář s vybledlou růžovou obálkou. Na první pohled vypadal, jako by tu ležel desetiletí – vrásky na hřbetu, některé stránky pomačkané a skvrny, které možná způsobily zapomenuté kapky čaje. Na hřbetu bylo vyrytě tužkou: „Bětka 1979“. Stačilo mi dvacet vteřin, abych si uvědomila, že v tom jménu je něco, co se mě týká. Bětka – to byla moje matka, než se stala matkou.
Otevřela jsem první stranu. Datum: 5. dubna 1979. Matka zapsala několik řádek:
„Dnes jsem se probudila ve tři ráno. Srdce mi bušilo ale nevídaným způsobem. Je to už šestý týden, co účinné testy potvrdily, že jsem tě v sobě.* Radost, strach, euforie – to všechno se teď střídá tak rychle, že netuším, jak to všechno unést…“
Sáhla jsem po diářku jako po tajném klíči. V té chvíli jsem neměla tušení, kolik pro mě bude znamenat. Rychle jsem si uvědomila, že mi matka nevědomky zanechala životní příběh, jak ho nezažila žádná jiná dcera: vlastní těhotenství.
Stránky byly plné barevných myšlenek: z jedné strany nadšená očekávání, z druhé strany vyčerpávající nevolnosti.
„8. dubna: Přišla mi návštěva – tetička Marta – a rozepsaly jsme se o všem. Říkala, že když jsi byla v bříšku, celý dům voněl perníčky. Přinesla mi je uzená svíčková chřestová polévka nesmírně chutná. ‚Budeš mít holčičku,‘ tvrdí. A já si říkám, jestli sis už prohlížela moji tvář, než ses narodila…“
Na dalších stránkách se prolínaly naděje i obavy:
„15. května: Dnes jsem byla u lékaře. Viděla jsem naše první ultrazvukové obrázky – malou skvrnu, která se hýbala. Jako by šlo o malého tanečníka uvnitř mého nitra. Řekli mi, že by to mohl být kluk, ale já vím, že jsi dívka. Mám pocit, že jsem v tobě viděla dlouhé vlasy ještě než nasadíš první sukýnku.“
Ráda jsem se učila číst mezi řádky. Popisovala, jak ji babička zasypávala radami:
„23. června: Babička dnes mluvila o tom, jak mi měla dát čaj z meduňky, abych se uklidnila. A ukázala mi částečky svého bůžku, pod kterým klečela na růženec. Vypadala tak, jakoby dokázala vyvolat bezpečí pouhým šepotem. Ztratila jsem se v tom mámení…“
Každá stránka měla svou vůni – lehkou, starou, trochu kouřovou. Jakoby diář ležel vedle kuchyňského krbu, kde maminka pekla ranní koláče. Vedle zmínek o těhotenských nevolnostech a očkování jsem našla i zprávy o vztahu s otcem, v tu dobu ještě mým „tatínkem, nenarozeného já“:
„10. července: Tatínek mi koupil první malinké dupačky. Soukala je do složeného papíru a pak mi je položil na břicho. ‚Máma, teď už nejsme tři,‘ řekl. V tu chvíli mi zůstalo v hlavě ticho, ale cítila jsem, že uvnitř mě se smích mísí s bázní.“
Četla jsem a četla. Vzpomněla jsem si na ten pocit poslouchat maminku, jak vypráví o tom, že se chce vzdělávat, a přitom se obává, že nebude dost dobrá pro svou vlastní dceru. Nikdy mi to neřekla nahlas. Teď jsem ale měla slova, která zněla tak živě – její zápisy o nevyspalých nocích, o strachu z porodu, o tajných snech:
„12. září: Dnes dělám první událost ve škole pro těhotné – učím ostatní sestřičky, jak namíchat obyčejnou italskou polévku. Cítím se jako podvodnice, ale dívám se na tu sestřičku, jak se usmívá, a najednou vím, že i já toužím vidět tvůj obličej, než se vyhneš našim očím.“
Když jsem dočetla poslední zápis, došla jsem k prosinci 1979. Maminka popisovala svoji poslední noc před porodem:
„30. listopadu: Ležím s bolestí v zádech, tady v břiše se tvé nožičky hýbou víc než kdykoli – řekla bych, že se těšíš, až vyběhneme z tohoto prostoru. Snažím se napsat ti pár slov, protože vím, že tohle bude chvíle, kterou zapomenu, jakmile tě uvidím. Ráno přichází světlo, ve kterém se ztrácím, ale cítím naději – jsi moje budoucnost.“
Najednou jsem seděla na půdě a má slzy začaly kapat na hnědé stránky diářku. Uvědomila jsem si, jak málo jsem o ní věděla. Tolik let jsem ji poslouchala, ale nikdy jsem nečetla slova, která jí bušila v srdci. Ta bezmoc, ta naděje, ta láska k někomu, koho ještě neviděla.
Když jsem sestoupila zpátky dolů, diář jsem si pevně přitiskla k hrudi. Zavřela jsem dveře komory a uvědomila si, že od té chvíle už nic nebude stejné. Deník mi ukázal, že matka se mě bála ztratit, stejně jako já se teď bála ztratit ji.
Několik dnů poté jsem jí zavolala. Měla jsem v ústech slova, která jsem nikdy neřekla. „Mami, našla jsem tvůj diář.“
Zavládlo ticho. Pak její hlas: „Kde… kde jsi ho našla?“
„Na půdě. Četla jsem ho… vím, jaký to bylo.“
Zavřela oči. A já zase „Vím, že jsi to psala, abys mě poznala, než přijdu na svět. A já teď chci vědět, kdo jsi byla, když jsi mě čekala.“
Slova mezi námi měnila vzduch. Od té doby spolu mluvíme jinak. Někdy jen píšeme matce dopisy, kde jí říkám, co jsem se naučila z jejích stránek. A ona mi odpovídá příběhy, které zůstaly za diářem.
Ten starý zápisník už nikdy není jen starý diář. Je to odraz mé první cesty do světa a také podoba její lásky, která mě chránila dřív, než jsem vůbec poznala slovo „matka“. A já teď slibuji, že až dosáhnu nesmrtelnosti, do nějakého takového diáře vložím vlastní slova, aby i moje dcera jednou pochopila, co se v mém srdci odehrávalo, když mě čekala.
