Článek
Už první večer jsme si povídali o historii místa: chata stojí v horské kotlině od padesátých let a poslední majitelé tam prý žili jen pár let, než zmizeli. Nikdy jsme ale neveřili, že by se sem mohly vážně k něčemu vracet.
Druhý den dopoledne jsme se rozhodli projet okolní lesní cesty na kolech. K večeru jsme se vrátili vyčerpaní – v chatě zůstali jen naše stíny, blikající svíčky a ticho pod šindelovou střechou. Když jsme vešli, hostinský Miroslav zavelel: „Rozděláme oheň. Kdo zvládne, ať přinese suché dříví ze sklepa.“
V té chvíli mě zaujala zadní stěna verandové síně: mezi starými hoblíky a kusem lanka se rýsovaly čerstvé červené rýhy. Přiblížila jsem se a přečetla natrženou větu:
„Vrátím se pro tebe.“
Srdce mi ztuhlo. Písmena byla čerstvá, tepala do nich krev dřevěného prášku. Kdo by sem v noci přišel? A proč by měl vyřezat takový vzkaz?
Zavládlo ticho. Zbytek party se rychle přidal, posvítili jsme si telefiony. Vedle nápisu bylo druhé, starší vyrytí – skoro vybledlé: „Čekám tu.“ Vypadalo to, jako by se někdo snažil doplnit stěnu v průběhu desetiletí. Dva vzkazy, dva období, dva neznámí pisatelé.
Večer jsme u ohně seděli ostražitě. Vyprávěli jsme si legendu, že tu duch bývalé majitelky chaty hlídá místo – čeká na manžela, který se vypravil pro zásoby a nikdy se nevrátil. Někteří se smáli, ale já cítila, jak mi mrazí v zádech.
V noci jsem se probudila na podivné šustění. Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem stín pohybujícího se plátna. Ve dveřích se mihla silueta. Chvíli jsem tam stála a potom jsem uslyšela tiché škrábání ze stěny. Nečekala jsem na ráno – sbalila jsem se a vyběhla z chaty ven do chladné mlhy.
Když jsem ráno všem vyprávěla, zůstali zticha. Podívali jsme se na stěnu a zjistili, že vzkaz zmizel – dřevo v místě vyrytí bylo hladké, jako by se záhadně zacelilo. Nikdo z nás si netroufl zůstat o další noc.
Od té doby je chata zavřená a majitel přijel ověřit škody. Nikdy jsme mu ale nestihli ukázat vyrytý nápis. A ve mně zůstala jistota, že „Vrátím se pro tebe“ nebyl jen strašidelný vtip – ale výzva od někoho, kdo tam tenkrát a možná pořád čeká.
Poznámka autorky:
Někdy staré zdi šeptají své příběhy jen těm, kdo je chtějí slyšet. A vzkaz vyrytý nožem může být otiskem naděje, kterou nelze přeškrtnout – i když se časem rozplyne.
