Článek
Loučili jsme se s ní v malé obřadní síni, kde urna s jejím jménem stála na podstavci obklopená květinami. Všechno proběhlo důstojně. Popel jsme pak rozptýlili na loučce, kde tak ráda trávila čas.
O tři týdny později jsme přijeli s bratrem do jejího bytu. Čekal nás úklid, třídění a bolestivá nostalgie. Její vůně pořád visela ve vzduchu, v kuchyni visela zástěra, jako by si jen odběhla do obýváku. A v rohu obýváku, za starou kredencí, jsme našli malou plechovou schránku.
Mysleli jsme si, že půjde o dokumenty. Ale byla těžší, než jsme čekali. Když jsme ji otevřeli, oběma nám na chvíli přestalo bít srdce.
Uvnitř byla urna. Na víčku bylo napsáno: Marie Nováková, 1934–2025.
„To není možný,“ vydechl bratr. „Vždyť jsme ji přece už…“
Nemohl to doříct. Ani já jsem tomu nerozuměla. Vzpomněla jsem si na rozptyl, na slzy, na všechen ten rituál. Ale tohle… tohle byla další urna. Se stejným jménem. Se stejnými daty.
Začali jsme hledat vysvětlení. První myšlenka byla hrozná – mohlo se stát, že v krematoriu udělali chybu? Ale to by snad rodině oznámili. Zavolala jsem tam.
„Podle záznamu byla paní Nováková zpopelněna 14. dubna a popel vydán rodině 16. dubna,“ odpověděla suše paní na druhé straně.
„Vydán jaké části rodiny?“ zeptala jsem se.
Zaváhala. „Podle protokolu jej převzala… paní Marie Nováková.“
Zamrazilo mě.
„To není možné. Marie Nováková byla ta zesnulá.“
„Ano, rozumím. Ale tady je záznam, že urnu převzala žena téhož jména. Dokonce s občankou.“
Začali jsme pátrat. A postupně se vynořilo, co jsme nikdy netušili – naše babička měla sestru. Dvojče. Nikdy o ní nemluvila. Důvod jsme brzy pochopili.
Našli jsme dopisy. Schované hluboko v zásuvce, pod vyšívanými ubrousky. V nich psala žena, která se podepisovala jako M. N. – s téměř stejným písmem, jaké jsme znali z babiččiných vzkazů.
„Nemohu ti odpustit, Marii. Vzala jsi mi život, jméno, všechno. Ale teď se to konečně vyrovná.“
Poslední dopis byl datován pouhé dva týdny před babiččinou smrtí.
Vše do sebe zapadlo až později. Babička si v mládí údajně vyměnila identitu se svou sestrou – důvody zůstávají nejasné. Útěk? Hřích? Trest? Možná nikdy nezjistíme pravdu.
Ale jedno víme jistě – ta druhá „Marie Nováková“ byla stále naživu. A urnu, která teď ležela u nás na stole, převzala místo nás.
Zda je v ní popel naší babičky, nebo někdo úplně jiný, už asi nikdy s jistotou nezjistíme. Ale někdy v noci přemýšlím: kdo to byl, koho jsme oplakali?
A jestli ta pravá Marie Nováková… vůbec někdy zemřela.
