Článek
Někdy je to tisíc malých, neviditelných škrábanců.
Něco se pokazí v práci. Něco ve vztahu. Rodiče se hádají, kamarádi mizí, budík ráno zvoní, a ty se ptáš: Proč vlastně vstávám?
Bylo mi 27.
Měl jsem práci, kterou jsem dělal jen kvůli výplatě. Bydlel jsem v bytě, který jsem si pamatoval jen ve tmě. A když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem chlapa, který se sice tvářil, že ví, co dělá – ale uvnitř byl úplně ztracený.
Jednoho večera jsem zavřel notebook, podíval se na mapu a bez většího přemýšlení koupil jednosměrnou jízdenku.
Rumunsko. Malá vesnice v horách, kde jsem nikdy nebyl, nikoho neznal a nikdo neznal mě.
Byl to útěk.
A možná taky první krok ke mně samotnému.
První dny byly zvláštní.
Žádná wi-fi, jen signál E. Ráno mě budily ovce, večer jsem usínal se zvukem deště na plechové střeše. Pomáhal jsem starému pánovi opravovat plot, výměnou za postel a teplou polévku. Mluvil lámanou angličtinou a já zase rukama, nohama a občasným „mersi“.
A najednou jsem zjistil, že můžu být kýmkoli.
Nemusel jsem být ten, kdo vždy všechno zvládne. Nemusel jsem se tvářit, že mám plán. Nemusel jsem ani nic říkat – stačilo být ticho a poslouchat vítr v borovicích.
Jednoho rána mi ten starý pán řekl:
„Myslím, že ty nejsi ztracený. Jen jsi dlouho šel po cestě, která nebyla tvoje.“
Ta věta mě zasáhla.
Možná proto, že byla jednoduchá. A pravdivá.
Zůstal jsem tam měsíc.
Nepřineslo mi to odpovědi na všechny otázky. Ale změnilo se něco podstatného: začal jsem se znovu ptát. A přestal jsem se bát, že neznám odpověď.
Když jsem se vrátil, přátelé se divili, kolegové kroutili hlavou. Ale já jsem věděl, že to, co jsem našel v horách, nebyla exotika.
Byl jsem to já. Bez nálepky, bez tlaku, bez nutnosti být někým.
Od té doby utíkám častěji.
Ne před životem. Ale k sobě.
A pokaždé, když mám pocit, že se ztrácím, vím, že není třeba hledat složitá řešení.
Stačí někdy jen změnit směr. A najít místo, kde tě nikdo nezná – abys konečně poznal sám sebe.
