Článek
Nevěděla jsem, proč mi z dětství chybí tolik vzpomínek. Zatímco ostatní si vybavovali vůně prázdnin, jména spolužáků ze školky nebo oblíbené písničky z dětství, já měla hlavu prázdnou. Jen občas se objevily záblesky. Nejasné, rozmazané, skoro jako sen.
Jednou jsem se v noci vzbudila s pláčem a v hlavě mi zněla věta: „Ticho, nikomu to neříkej.“ Netušila jsem, odkud pochází. Často se mi zdál ten samý sen – sedím v koutě pokoje, sama, s panenkou, která má utrženou ruku. A někde za dveřmi někdo křičí.
Začalo mi to vadit až v dospělosti. Když jsem měla vlastní děti, zjistila jsem, že některé situace ve mně spouštějí silné emoce – úzkost, hněv, někdy až paniku. Třeba když dcera zlobila, najednou jsem křičela, aniž bych věděla proč. Nebo když mi partner chtěl obejmout zezadu – tělo mi ztuhlo.
Tehdy jsem vyhledala terapeuta. Ze začátku to bylo jen o tom, že jsem se potřebovala vypovídat. Ale postupně jsme začali zkoumat ty záblesky. Každý detail. Každý útržek snu. A to, co ze začátku vypadalo jako náhodné útržky, začalo dávat smysl.
Objevil se muž. Někdo z rodiny. Nechci psát kdo. Ale najednou se některé vzpomínky zhmotnily. Jeho hlas. Slova. Doteky, které nebyly láskyplné. Mlčení ostatních. Věta: „Nikomu to neříkej.“
Nebyla jsem připravená. Nechtěla jsem tomu věřit. Ale moje tělo si pamatovalo všechno. A já to v sobě nesla roky, aniž bych tomu rozuměla.
Terapeut mi pomohl tu bolest pojmenovat. Složit obraz, který jsem celý život odmítala vidět. Nešlo o to najít viníka. Šlo o to najít sama sebe.
Dnes už vím, že paměť není jen složka v hlavě. Je to místo v těle. V duši. A že záblesky nejsou slabost – jsou signály. Mapa k tomu, co jsme přežili.
A někdy je potřeba, aby vám někdo podržel světlo, když se tou mapou brodíte. Mně ho podržel terapeut. A díky tomu už nejsem slepá ke své vlastní minulosti.
