Článek
Měl jsem ho tehdy na všechno: první školní referáty, pokusy o básničky, účty do her i nekonečnou konverzaci s někým, kdo mi v té době připadal jako láska na celý život.
Pak přišel jiný život. Nový e-mail, jiná práce, jiná realita.
Na ten původní jsem si vzpomněl náhodou. Hledal jsem staré fotografie z výměnného pobytu a napadlo mě, že možná budou v příloze některého z dávných mailů. Překvapilo mě, že se účet vůbec ještě dal otevřít. Po krátkém boji s heslem – díky dávné verzi mé přezdívky a rok narození kočky – jsem se dostal dovnitř.
Bylo to jako vstoupit do zakonzervovaného kusu svého mládí. Přílohy s trapnými básněmi. Potvrzení o registraci na MySpace. E-maily od bývalé přítelkyně, které jsem tehdy četl s bušícím srdcem. A pak jsem si všiml něčeho zvláštního.
Datum poslední zprávy: Včera.
Zpráva bez předmětu. Odesílatel: neznámý – napsáno jen „neznámá adresa“. A uvnitř… jedno jediné slovo.
„Pamatuješ?“
Ztuhl jsem. Ten účet jsem neotevřel víc než deset let. Nikdo z přátel už ho neznal. Nikdo z rodiny ho nikdy nepoužíval. Nebyl nikde propojený s telefonem, sociálními sítěmi, ani cloudem. A teď, najednou, někdo věděl, že ho znovu otevřu. Někdo… nebo něco?
Zpráva neměla žádnou digitální stopu. IP adresa? Nepřiřaditelná. Servery? Skoky přes několik anonymizérů, pak stopa končí.
Zkoušel jsem odpovědět. Ale zpráva se nedala odeslat. Odesílatel neexistoval.
Začal jsem přemýšlet – co bych si měl pamatovat? Kdo by mi to mohl napsat? První jméno, které mě napadlo, bylo Eliška. Dívka, se kterou jsem kdysi dlouho psal – ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Psali jsme si měsíce. Sdíleli jsme věci, které jsem neřekl ani nejbližším. A pak jednoho dne přestala odpovídat.
Zkoušel jsem ji tehdy najít. Marně. Její profil zmizel, e-mail přestal existovat. Pamatuju si, že mi tehdy poslala poslední zprávu s tím, že „něco musí vyřešit“ a „že se ještě ozve“. Neozvala se. Zbyla jen ta tichá, otevřená kapitola.
A teď… ta jediná zpráva.
Dny nato jsem otevřel e-mail znovu. Nic nového. Ale zpráva z předchozího dne… byla pryč.
Nepřesunula se. Nešla dohledat. Ani v odeslaných, ani ve smazaných. Prostě zmizela, jako by nikdy neexistovala.
Možná to byla jen chyba systému. Někdo, kdo zkoušel e-mail náhodou. Nebo jen starý záznam, který se z nějakého důvodu znovu zobrazil.
Ale někde hluboko cítím, že ne. Že to bylo skutečné.
A někdy, když se podívám do doručené pošty, čekám. Ne na zprávu, ale na připomenutí. Na spojení s někým – nebo něčím – co přetrvalo víc než jen data na serverech.
Pamatuješ?
Já ano.
