Článek
Pamatuju si, jak jsem stála v obýváku, on u dveří, mamka se snažila udržet klid, když mi otec řekl, že si potřebuje vyřídit pár věcí a brzy se vrátí. Jenže se nikdy nevrátil. Nezavolal, nenapsal, nenašla jsem po něm ani stopu. Máma se snažila vysvětlit, že odešel pracovat do zahraničí, ale po půl roce už i ona místu, kde bydlel, neodpovídala. A mně nezbylo než přijmout, že pro mě prostě zmizel.
Letělo to jako stín. Postupem času jsem dospívala, studovala, našla si kamarády, práci, zase se stěhovala. A o otci se mi příliš nechtělo mluvit. Během těch let jsem těžko skousla jeho ticho víc než cokoli jiného. Až teď, ve dvaceti pěti letech, jsem si řekla, že je na čase něco zkusit. Třeba ho najdu, jestli žije. A pokud ne, budeme mít aspoň důkaz na papíře.
Seděla jsem v nočním tichu nad počítačem. Udělala jsem si kávu, posunula z milosti zarážky do rohu obrazovky a otevřela Facebook. Všechny kroky jsem zažila s chvěním – napsat jméno, heslo, kliknout na „Přidat přítele“. Hledala jsem ho podle jména, fotky, datumu narození… A pak se objevil. Profil s heslem „Život je cesta“ a prázdnou profilovou fotkou. Uprostřed chladných bílých ploch se v pravém dolním rohu mihla modrá ikonka požadavku na přátelství.
Srdce mi bušilo. Poprvé za dlouhé roky jsem viděla jeho jméno – Michal Novotný – a náhle se mi oživila vzpomínka: byl tu jednou, než zmizel. Dvakrát vlasy pomuchlal mému bráškovi, než zmizel. Usmál se, než zmizel. A já jsem teď stiskla tlačítko „Odeslat“.
Čekala jsem, že mi za pár minut přijde odpověď. Že se znovu ozve, vysvětlí, omluví se, že se konečně vrátí. Ale místo toho se objevilo upozornění: „Žádost o přidání byla odeslána.“ A dvě hodiny mě neměl co potvrdit.
Třetí hodinu večer, když kolem mě už nikdo nebyl, mi zazvonil mobil. Vypadala jsem na obrazovku a uviděla jeho jméno. Úplně se mi zastavilo dýchání.
„Ahoj,“ četlo se v chatu.
Seděla jsem naprosto bez dechu, prsty visely nad klávesami.
„Nejdřív jsem netušil, kdo jsi. Pak jsem se podíval na přezdívku. Představoval jsem si, že se na mě vrhneš, co mi skrýváš, že chceš vysvětlení, omluvu… Ale pak jsem jen zkuste řekl, že tě to moc mrzí.“
Tohle píše někdo, kdo je pro mě cizí a přitom je to ten nejdůležitější muž, kterého znám.
„Nevím, co chceš slyšet, holčičko,“ odpověděl jsem a rukama si promnul obličej. Cítila jsem, jak se mi rosí v očích, a přesto jsem musela pokračovat.
„Proč ses neozval? Proč jsi… zmizel?“
Jeho odpověď přišla za několik minut.
„Mohl bych ti to vysvětlit, ale nejdřív… musíš mi slibovat, že si sedneš, než to dočteš.“
Zadržela jsem dech a souhlasila. Za chvíli přišel další text.
„Tehdy jsem dostal výpověď z práce – víš, že jsem učil. Víš, že jsem měl rád děti. Ale někdo zfingoval zprávu, že jsem se dopustil… nepatřičného chování. Odvolal jsem se, žádnou zprávu nikdo nepotvrdil, ale okresní ředitelství se klepalo před tlakem. A já jsem se zalekl. Cítil jsem, že bych vám ublížil víc, než kdybych se zastavil. A tak jsem utekl. Do zahraničí, na měsíc, na rok, pak… teď jsem zpátky.“
V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Tohle jsem nikdy neslyšela. Celá ta léta jsem si říkala, že si nás nenašel, že nás neposlouchal… Ne, že musel úplně zmizet, aby ochránil mě a brášku.
Napsala jsem mu hned.
„To jsi mi opravdu udělal radost, s tím jsi to myslel dobře? Zůstal jsi tam?“
Chvíli byla ticho. Vzpomněla jsem si, jak mě to kdysi přivádělo k šílenství, když jsem si představovala, co se mohlo stát. A teď… odpověděl.
„Byl jsem tři roky v Chorvatsku. Pracoval jsem na stavbě. Neozýval jsem se záměrně, abych ti a mamce… ublížil co nejméně. Teď chci být tu… ale bojím se, že tě najdu někde jinou. Že…“
Najednou jsem chtěla utéct. Připadala jsem si, že mi rozbili svět na drobné kousky a chystají se ho složit jinak. Vzpomínka na jeho hlas, když mě vodil za ruku, když mě chránil, když mi slíbil, že mě nikdy neopustí… všechno to zabloudilo do jedné chvíle ticha mezi námi.
Marně jsem hledala slova. Nakonec jsem napsala:
„Neboj. Jsem tu. Ať jsi kdokoli, naučím se tě znovu poznávat.“
A odešla jsem od obrazovky.
Dny poté jsme si psali. Bez sankcí, bez křiku. Jen upřímně, pomalu, jako by byl ten Facebook jediným mostem, který nás mohl znovu spojit. A já se učila věřit, že někdy i když někdo odejde, dokud nezemře, je šance ho znovu přivítat.
Ten nečekaný návrat na Facebooku mě srazil na kolena – na jednom konci elipsy našeho vztahu bylo ztracení, a na druhém možná jen… nová kapitola. Tak nevím, jak to skončí, ale jedno vím: když si sednu v tramvaji a cizí člověk potřebuje říct slova, co vás rozpláčou, pak je to zářivý bod naděje. A já chci věřit, že i když jeden výpadek přetrhne staletí našich snů, druhý klik nás může přivést zpátky k sobě.
