Článek
Nehledám dramata tam, kde nejsou, a duchy jsem vždycky brala jako věc filmů a přílišné fantazie. Ale něco mě roky tížilo. Pochybnost, která ve mně klíčila jako tichý stín za zády. Pocit, že nejsem nikdy úplně sama.
Začalo to nenápadně, ještě na střední. Občas jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, hlavně cestou ze školy. Vždycky jsem to sváděla na podzimní tmu, na stromy, které vrhaly stíny, na zvuky zpoza rohu. Ale občas to bylo silnější. Třeba když jsem ráno našla na parapetu okna pírko – vždycky jedno, vždycky bílé.
Kamarádce Kristýně jsem se tehdy svěřila. Vysmála se mi. „Třeba máš tajného ctitele,“ zasmála se a dál to neřešila. A já taky ne. Život šel dál – maturita, vysoká, první práce. Jenže zvláštní věci se děly dál. Někdy jsem našla na autě otisk ruky, i když jsem jím nejela celý víkend. Jindy jsem přišla domů a měla zvláštní pocit, že se někdo dotkl věcí na poličce – nic nechybělo, ale bylo to… jinak.
Jednou v noci jsem se vzbudila, protože se v obýváku rozsvítilo světlo. Když jsem tam v pyžamu vběhla, nikdo tam nebyl. Myslela jsem, že jsem to zapomněla já. Ale měla jsem v ruce mobil – s fotkou. Fotkou mě, jak spím.
Už jsem to řešit musela. Šla jsem na policii. Jenže bez důkazů mi nikdo nevěřil. Zamkni dveře, nainstaluj kameru, poradili mi. A tak jsem začala zamykat dvakrát, a kamery jsem si skutečně pořídila. Dlouho nic – klid. A pak se to stalo znovu. Kamera se jednoho dne prostě sama vypla. A na dveřích byla zvenku poškrábaná jediná věta:
„Stále tě vidím.“
Kristýně jsem se pak už nesvěřovala. Odstěhovala jsem se do jiného města, změnila telefonní číslo, žila tiše a opatrně. A přesto – ten pocit, že nejsem nikdy sama, zůstával.
Až jednou, po letech, se Kristýna ozvala. Bylo to zvláštní – telefonát v sobotu večer, po dlouhých měsících ticha. Zněla jinak. Nervózně. A pak řekla:
„Já vím, kdo tě celou tu dobu sledoval.“
Zamrazilo mě. Věděla to? Jak?
Setkaly jsme se na lavičce v parku, kde jsme kdysi vysedávaly jako holky. Byla bledá, třásly se jí ruce. Podala mi starý zápisník. A řekla jen:
„Byl to Marek.“
Zatajil se mi dech. Marek byl náš spolužák. Tichý, nenápadný. Kristýna s ním kdysi chvíli chodila. Nikdy si ho nikdo moc nevšímal. Jenže v tom zápisníku byly desítky záznamů. Datum, čas, popis – co jsem měla na sobě, kde jsem byla, s kým jsem mluvila. Některé záznamy byly staré deset let. Byla tam i fotka. Ta samá, jak spím. Byla jsem na ní v tom samém pyžamu, co jsem měla tu noc, kdy se rozsvítilo v obýváku.
„Proč?“ vydechla jsem.
Kristýna se podívala stranou. „Nikdy tě nepřestal milovat. Ale… změnilo se to. Nejdřív to byly jen poznámky. Pak se stal posedlým. O mně psal taky. Ale hlavně o tobě.“
Zjistila to prý náhodou, když hledala doma staré věci – našla jeho zápisník ve skříni, když se po letech rozešli. Nešla s tím na policii – bála se. Ale jak čas plynul, tíha toho tajemství ji začala dusit.
Nevěděla jsem, co říct. Bylo to horší než strašidlo. Bylo to skutečné. Celé roky byl někde kolem. A já si myslela, že jsem jen přecitlivělá.
Ten večer jsem se rozhodla jednat. Policie si zápisník vzala. Mareka vypátrali – žil v podnájmu nedaleko. A ve sklepě jeho bytu našli víc. Staré věci z mého života. Předměty, které mi zmizely. A desítky dalších fotek.
Od té doby žiju jinak. Opatrně. Ale klidněji. Už vím, že to nebyla moje představivost. A že někdy největší děs nenosí masku nebo bílý plášť – ale tichou známou tvář, kterou byste v davu přešli bez povšimnutí.
A dodnes si říkám: co by se stalo, kdyby Kristýna nenašla ten zápisník. A co všechno by Marek ještě udělal… než by mi dal vědět, že mě nevidí jen z dálky.
