Článek
Týden slunce, klidu a slaného vzduchu. Žádné maily, žádné zprávy. Jen my, pláž a klid.
Domů jsme se vraceli sice unavení, ale šťastní. Let zpožděný, děti protivné, kufr jednoho zůstal v Aténách. Klasika. Ale už jsme byli doma. Zazvonili jsme na rodiče, kteří nám předali klíče a popřáli hezký návrat do reality.
Vstoupili jsme do bytu.
Na první pohled bylo všechno tak, jak jsme nechali. Vůně domova. Mírně zatuchlý vzduch, zatažené žaluzie. Kufry jsme složili do předsíně a já šla do kuchyně připravit čaj.
A tam jsem ji uviděla.
Hrníček.
Ne náš. Starý, porcelánový, s vybledlým motivem třešní. Postavený opatrně na stole, vedle dřezu. Prázdný, ale čistý. A pod ním ubrousek. Takový ten látkový, co nepoužíváte roky, ale přesto ho nikdy nevyhodíte.
Zavolala jsem na manžela: „Nechali jsme tady někoho?“
Zavrtěl hlavou. „Nikdo tu nebyl. Jen táta vyzvedl poštu a zalil kytky. Neříkal, že by tady seděl.“
Zavolali jsme mu. Nepoužil kuchyň. Neudělal si čaj. Dokonce si prý sundal boty už u dveří, aby nezanechal nepořádek. Hrníček nepoznával.
Chtěla jsem si to logicky vysvětlit – třeba ho děti vytáhly někdy dřív a my jsme ho jen přehlédli. Ale nebyl náš. Ani jeden z nás ho nepoznával. A ještě jedna věc: ubrousek, na kterém stál, byl naškrobený. Čistý, jako právě vyžehlený.
Celý den jsem byla nervózní. Co když tu přece jen někdo byl? Co když se do bytu někdo dostal? Ale zámky neporušené, věci neporušené. Nic nechybělo. Naopak – něco přibylo.
V noci jsem nemohla spát. Vstala jsem a šla znovu do kuchyně. Hrníček jsem nechala na místě, nedotýkala se ho. Jen se na něj dívala. A tehdy jsem si všimla něčeho nového – pod ubrouskem něco bylo.
Opatrně jsem zvedla roh a vytáhla složený malý papírek. Na něm bylo jedině slovo:
„Děkuju.“
Nic víc. Žádný podpis, žádný vzkaz, žádné vysvětlení.
Ráno jsem se pustila do pátrání. Zeptala jsem se rodičů, sousedů. Nikdo nic neviděl, neslyšel. Jen paní z vedlejšího bytu se zarazila, když jsem zmínila hrníček. „Třešňový? Ten měla vaše babička, že jo? Pamatuju si ho odtamtud…“
Zamrazilo mě. Byl to stejný hrníček, jaký měla moje babička, která zemřela před více než deseti lety. Měla ten motiv moc ráda – z nějakého důvodu jí připomínal dětství.
Když jsme dům po její smrti vyklízeli, hrníček jsem nikdy nenašla. Myslela jsem, že se někde rozbil, ztratil. Ale teď stál v mé kuchyni. Čistý. Prázdný. A vedle něj vzkaz.
Vzpomněla jsem si, že jsme před odjezdem zabalili zbytek její staré deky, kterou jsme našli ve skříni, a odvezli ji s ostatními věcmi na charitu. Týden před dovolenou. Byla to poslední věc, kterou jsme z jejího bytu měli.
Možná je to náhoda. Možná ne. Ale od té chvíle jsem si začala všímat drobných věcí – víc jsem vnímala ticho, vůni prostoru, doteky minulosti.
A hrníček? Nechala jsem ho tam, kde byl. Každou neděli ráno do něj naleju čaj. Jako symbol poděkování. Komu? To možná jednou zjistím.
Nebo taky ne.
